Proč věříme fake news a konspiračním teoriím? Roli hraje nejen strach a nedůvěra

Jedním z faktorů, které mohou přispívat k důvěře v dezinformace a nepravdivé zprávy, je podle serveru Psychology Today tzv. kognitivní zkreslení potvrzení. Toto zkreslení znamená tendenci přijímat informace, které odpovídají již existujícím přesvědčením. „Pokud si tento typ zkreslení neuvědomujeme, je pravděpodobnější, že přijmeme nepravdivé zprávy – zejména v případech, kdy souzní s naším pohledem,“ uvádí server. Stejný princip však může fungovat i opačně: informace, které jsou v rozporu s vlastním názorem, bývají často vnímány kritičtěji.

V případech, kdy uživatelé opakovaně sledují zdroje označované jako dezinformační, může dojít k tomu, že informacím z jiných zdrojů, které prezentují odlišný pohled – byť podložený ověřenými daty – nevěnují důvěru. Tento jev se může projevit i v situaci, kdy médium s ověřeným přístupem k informacím potvrdí tvrzení, které bylo dříve veřejně vnímáno jako nepodložené nebo spekulativní.

Šíření neověřených či zavádějících informací nabývá na významu zejména v prostředí sociálních sítí, které umožňují rychlé a široké šíření jakéhokoli obsahu bez ohledu na jeho věcnou správnost. V mnoha případech nejsou tyto informace čerpány z primárních zdrojů, což ztěžuje jejich samostatné ověření. Tento proces obvykle vyžaduje čas, schopnost vyhodnocovat informace a pracovat s různými zdroji.

Kritická role médií

V každodenním životě však jednotlivci často nemají dostatek času nebo kapacit na podrobné ověřování informací, protože se věnují osobním, profesním či jiným běžným povinnostem. V ideálním případě by tak informace procházely odborným ověřením a byly předávány ve srozumitelné a zhuštěné podobě, která by uživateli umožnila vytvořit si základní přehled bez nutnosti hlubší analýzy.

Z tohoto důvodu existují média, jejichž cílem je zprostředkovávat informace co nejobjektivněji a s důrazem na ověření. O tomto ve svém doporučení psala například Asociace amerických psychologů (APA). „Pokud mediální zdroje, politické elity nebo známé osobnosti opakují dezinformace, jejich vliv a opakování mohou utvrzovat falešné přesvědčení. Opakování dezinformací je nutné pouze tehdy, když aktivně opravujeme nepravdu. V těchto případech by se nepravda měla zopakovat krátce a oprava by měla být uvedena výrazněji než samotná nepravda,“ upozornila asociace.

Zároveň však platí, že každý autor přistupuje k tvorbě textu individuálně a může do něj nevědomě promítat své vlastní postoje nebo přesvědčení. Jedná se o přirozený kognitivní proces, který lze snižovat či korigovat prostřednictvím praxe, redakčního vedení a zkušenosti.

Server Psychology Today v této souvislosti upozorňuje na význam reflexe při práci s informacemi. Doporučuje položit si několik základních otázek při jejich konzumaci: Vnímáme skutečně to, co je sdělováno, nebo spíše hledáme rychlou odpověď? Jak důkladně hodnotíme obsah, který přijímáme? Jsme ochotni věnovat mu dostatek času a pozornosti? Nebo informace jen zběžně prolétneme a přejdeme k další zprávě?

Zásadní otázka podle psychologů zní: Spočívá skutečné poznání v tom, že máme k dispozici množství informací, nebo v tom, že víme, jak s nimi zacházet? Dle jejich názoru není cílem akumulace dat, ale schopnost vybrat si z nich ta, která jsou relevantní, věcně správná a podložená ověřenými zdroji.

Tato reflexe poukazuje na rostoucí potřebu kritického myšlení a mediální gramotnosti – tedy dovedností, které jednotlivcům umožňují v informačně přesyceném prostředí lépe se orientovat. Jde nejen o schopnost informace vyhledávat a porovnávat, ale i o ochotu klást si otázky, přemýšlet v souvislostech a rozpoznávat rozdíl mezi dojmem a doloženým tvrzením.

Proč lidé věří konspiračním teoriím?

Psychologický výzkum, na který upozornil server PsyPost, se zaměřil na otázku, proč někteří lidé věří konspiračním teoriím. Výzkumník Shaun Bowes se svým týmem analyzoval různé psychologické znaky, které s tímto typem myšlení souvisejí. Výsledky ukázaly, že existuje několik oblastí, které s vírou v konspirace úzce souvisejí – tři z nich se však opakovaně ukázaly jako nejvýraznější.

První oblastí je sklon k neobvyklým přesvědčením a zážitkům. To může zahrnovat například víru v nadpřirozené jevy nebo alternativní výklady událostí, které nejsou podložené běžně dostupnými fakty.

Druhou oblastí je vnímání ohrožení a nebezpečí. Lidé, kteří jsou citlivější na různé hrozby – ať už reálné, nebo jen domnělé – mohou být náchylnější k přijímání vysvětlení, která se objevují mimo hlavní proud informací.

Třetím faktorem je antagonismus a pocit nadřazenosti. Sem patří sklon vnímat ostatní jako méně důvěryhodné nebo méně informované, případně přesvědčení o vlastní schopnosti lépe porozumět „skrytým“ pravdám.

Autoři studie zároveň upozorňují, že tyto faktory souvisejí s hlubšími lidskými potřebami – například potřebou bezpečí, snahou porozumět světu kolem sebe nebo potřebou cítit se součástí určité skupiny.

Výzkum však není bez omezení. Většina analyzovaných studií byla provedena v anglicky mluvících západních zemích, což může ovlivnit jejich použitelnost v jiných kulturních kontextech. Navíc se jednalo o tzv. průřezové studie, které zachycují stav v jednom časovém bodě. To znamená, že ukazují, co spolu souvisí, ale neříkají nic o tom, co co způsobuje.

Z dat mimo jiné vyplynulo, že vnímání sociálních hrozeb je nejsilnějším faktorem, který může víru v konspirace posilovat. Naopak důvěra – například v instituce, média nebo jiné lidi – se ukázala jako prvek, který tuto víru snižuje.

Podle Bowese je pro lepší pochopení těchto souvislostí potřeba navázat dalšími výzkumy, které budou dlouhodobější a detailnější. Teprve ty mohou lépe odhalit, jak a proč víra v konspirační teorie vzniká a jak se mění v čase.