Rodí se druhý Hitler? Rétorika Weidelové připomíná temnou minulost, i tak ji mladí Němci podporují

V Německu roste počet mladých mužů, kteří se přiklánějí ke krajní pravici. Jak uvádí reportáž britské stanice BBC, důvodem je především německá imigrační politika a incidenty spojené s žadateli o azyl. Mnozí mladí Němci tvrdí, že se necítí bezpečně. Politický analytik Rüdiger Maas upozornil, že levicové strany se soustředí na témata jako feminismus či rovnost a práva žen, což podle něj mnozí mladí muži nevnímají jako relevantní pro svou situaci. „Proto mají tendenci volit spíše pravici,“ poznamenal.

Další významnou roli hraje aktivita krajně pravicových stran, zejména Alternativy pro Německo (AfD), na sociálních sítích, jako je TikTok. „Je zřejmé, že AfD dominuje TikToku ve srovnání s ostatními německými stranami,“ uvedl Mauritius Dorn z Institutu pro strategický dialog. Zdůraznil také, že nejde pouze o oficiální účty strany. „Značný počet neoficiálních fanouškovských účtů také pomáhá šířit obsah strany,“ upozornil.

Řečí čísel: AfD se těší pozitivnímu názoru u 26 % mladých Němců, zatímco mezi mladými Němkami je to 11 %. Podíl mužů s tímto postojem vzrostl za poslední dva roky o 10 %. Ve volbách do Evropského parlamentu v loňském roce volilo AfD 16 % mladých Němců i Němek, což představuje nárůst o 11 % oproti roku 2019.

Výraznou roli v tomto trendu může sehrávat i americký miliardář a majitel sociální sítě X, Elon Musk. Poté, co přispěl k volebnímu vítězství Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách, zapojil se také do podpory AfD ve snaze uspět v únorových spolkových volbách. Jeho kontroverzní prohlášení na X přitahují značnou pozornost mladého publika, což může dále posilovat trend rostoucí podpory krajní pravice mezi mladými lidmi.

Vrátí se krajní pravice k moci?

Posilování krajní pravice napříč Evropou je alarmující, avšak největší znepokojení vzbuzuje její vzestup právě v Německu. Tato ekonomicky nejsilnější země Evropy má s krajní pravicí historicky tragické zkušenosti – a spolu s ní i celý svět. Její vzestup ve 30. letech minulého století nakonec vedl k vypuknutí druhé světové války, která si vyžádala desítky milionů obětí.

Bezprostředně po skončení války se evropské mocnosti v čele s Francií snažily omezit německý vliv. Začlenění (Západního) Německa do struktur vznikajících Evropských společenství a Severoatlantické aliance bylo jedním ze způsobů, jak tohoto cíle dosáhnout. Po dlouhou dobu se to skutečně dařilo – později sjednocené Německo se stalo prosperujícím státem a spolehlivým spojencem.

Evropské mocnosti si mohly oddechnout s vědomím, že Německo se stalo umírněnou zemí. Vždyť jeho hymna již nehlásá „Německo, Německo nade všechny,“ ale místo toho vyzývá: „Jednota, právo a svoboda německé vlasti! O to se všichni snažme bratrským srdcem a rukou.“

Jenže jako ve všech případech – vše závisí především na lidech, konkrétně na těch, kteří Německu vládnou. Od konce druhé světové války stálo v čele německé vlády mnoho schopných kancléřů, z nichž se do paměti veřejnosti nejvýrazněji zapsala například Angela Merkelová, Willy Brandt nebo Gerhard Schröder.

Nyní se však o moc hlásí Alice Weidelová, šéfka AfD, která je známá nejen svou ostrou rétorikou, ale i kontakty s ultrapravicovými nacionalisty. V minulosti se například účastnila schůzek s radikálními skupinami, mezi něž patří mimo jiné kontroverzní Identitární hnutí, známé svou xenofobní a protiimigrační ideologií.

Tato organizace, která vznikla ve Francii a postupně se rozšířila do dalších evropských zemí, včetně Německa a Rakouska, propaguje myšlenku „etnopluralismu“ – konceptu, který odmítá multikulturalismus a tvrdí, že různé etnické skupiny by měly žít odděleně, aby si zachovaly svou „autentičnost“.

Identitární hnutí je spojováno s extremismem, šířením konspiračních teorií (například o tzv. „velké výměně obyvatelstva“, která tvrdí, že Evropané jsou cíleně nahrazováni migranty), a s provokativními veřejnými akcemi, včetně blokád uprchlických center či pokusů o zastavení lodí zachraňujících migranty ve Středozemním moři.

Kvůli těmto aktivitám bylo hnutí ve Francii zakázáno a v dalších zemích, včetně Německa a Rakouska, je pod pečlivým dohledem bezpečnostních složek, které jej považují za hrozbu pro demokracii, jak informoval už dříve německý server Deutsche Welle.

Weidelová, která se veřejně profiluje jako zastánkyně „tradičních hodnot“ a tvrdé imigrační politiky, přitom sama v mnoha ohledech porušuje stereotypy typické pro krajní pravici – je otevřeně lesbická, žije se svou švýcarskou partnerkou a vychovává s ní děti. Její schopnost oslovit mladé voliče a šikovně využívat sociální sítě, zejména TikTok a X (dříve Twitter), činí z AfD stále silnější politickou sílu.

Ne tak daleko od Hitlerovy rétoriky

Rétorika Identitárního hnutí – a neméně často i projevy Weidelové – vykazuje znepokojivé paralely s propagandistickým stylem bývalého německého diktátora Adolfa Hitlera. Jejich slovník je prošpikován pojmy jako „ochrana národní identity“, „hrozba cizorodých vlivů“ a „nutnost zachování čistoty evropské kultury“.

Obzvláště znepokojivá je také jejich záliba v konspiračních teoriích, mezi nimiž dominuje narativ výše zmíněné „velké výměny obyvatelstva“. Tento motiv, jenž tvrdí, že původní evropští obyvatelé jsou údajně systematicky nahrazováni přistěhovalci, má kořeny v krajně pravicové propagandě a silně připomíná Hitlerovy proslovy o „židovsko-bolševickém spiknutí“ proti německému národu a jeho „životnímu prostoru“.

Stejně jako Hitler ve své době se i Weidelová s oblibou staví do role „neohrožené bojovnice proti zkaženým elitám“, přičemž její politická rétorika stojí na silně populistických a konfrontačních výrocích namířených proti jejím domnělým nepřátelům. Mezi její hlavní terče patří migranti, Evropská unie, levicoví politici i mainstreamová média, která dle jejích slov manipulují veřejností a brání skutečné „svobodě slova“.

Dalším paralelním prvkem s Hitlerovým vzestupem je Weidelové přitažlivost pro masy, zejména pro ty, kteří se cítí společensky či ekonomicky opomíjeni, což dokládá výzkum politického analytika Juho Kima. Její sliby o „národní obnově“, „návratu k tradičním hodnotám“ a „ochraně německého lidu“ v sobě nesou ozvěny historických manipulací, které kdysi uvrhly Německo – a celý svět – do záhuby.

Navzdory snaze AfD distancovat se od přímého spojování s nacistickou minulostí nelze přehlédnout, že její nacionalistická agenda, nepřátelství k odlišnosti a apel na masovou nespokojenost představují temné déjà vu, jehož důsledky si Evropa velmi dobře pamatuje.