Orlando Bloom si nechal z krve odstranit mikroplasty. Co si o tom myslí věda?

Hvězda filmové série Piráti z Karibiku se rozhodla pro aferézu – lékařský zákrok, při němž je krev odebrána z těla, poté odstředěna nebo filtrována a následně vrácena zpět. Tento postup se běžně využívá při léčbě autoimunitních onemocnění nebo při příliš vysokých hladinách určitých složek krve. Použít ho k odstranění mikroplastů je však zatím vědecky neprokázaný experiment.

Bloom uvedl, že věří, že jeho tělo mikroplasty vstřebalo kvůli každodennímu kontaktu s plasty – a že se jich chtěl zbavit. V tom pravděpodobně není daleko od pravdy, alespoň co se týče expozice. Výzkumy ukazují, že mikroplasty se nacházejí ve vzduchu, ve vodě, v půdě, v potravinách – a dokonce i v lidských tkáních.

Mikroplasty jsou drobné částice plastů menší než 5 mm – od zrnek velikosti rýže až po mikroskopické fragmenty menší než červené krvinky. Vznikají buď záměrně (například jako mikroperličky v kosmetice), nebo rozpadem větších plastových výrobků, které se působením slunečního záření, tření či mechanického namáhání postupně rozkládají.

Denně jich může člověk podle některých odhadů pozřít kolem 883 kusů, tedy více než půl mikrogramu. Přesto stále nevíme, co přesně s nimi lidské tělo dělá. Hromadí se? Vyplavují se? Poškozují tkáně? Odpovědi chybí. Výzkumy zatím naznačují možné spojení s zánětlivými procesy, srdečně-cévními onemocněními či poškozením DNA, což může být cesta ke vzniku rakoviny.

Zdánlivě logická představa, že krev lze očistit jako voda přes filtr, naráží na limity současné medicíny. Autoři studie zaměřené na dialýzu – příbuznou proceduru, která čistí krev u pacientů s onemocněním ledvin – zjistili, že plastové součásti samotného zařízení mohou mikroplasty do krve naopak uvolňovat.

Aferéza, stejně jako dialýza, využívá plastové hadičky, filtry a membrány, které jsou při používání vystaveny tlaku a opotřebení. Tím vzniká paradox: zatímco se krev „čistí“, mohou se do ní plastové částice z přístroje dostávat.

Neexistuje přitom žádný vědecký důkaz, že mikroplasty lze z lidské krve účinně odfiltrovat – a už vůbec ne, že by to šlo bez vedlejších rizik.

Zatímco Bloomova snaha odráží rostoucí společenské obavy z plastového znečištění, odborníci varují před spoléháním na „detoxikační trendy“ bez vědeckého podkladu. Věda je teprve na začátku, co se týče pochopení toho, co mikroplasty v těle způsobují – a jak (a zda vůbec) je lze odstranit.

Namísto honby za rychlými řešeními odborníci doporučují snížení vystavení mikroplastům – tedy omezit plastové obaly, syntetické oblečení, jídlo ohřívané v plastu či vodu z plastových lahví.

Příběh Orlanda Blooma ilustruje nejen osobní touhu po zdraví, ale i širší společenský problém: plasty nás obklopují a pravděpodobně si je nosíme uvnitř sebe. Změnit to nebude snadné – a nebude to možné bez přísnějších regulací, vědeckého výzkumu a celospolečenského přehodnocení toho, jak plasty používáme.

Zatímco krevní filtrace zůstává sporným řešením, Bloom možná nevědomky nastolil důležitou otázku: co všechno jsme ochotni udělat – nebo riskovat – abychom se zbavili stop vlastní spotřeby?