RECENZE: Tři princezny jako další nekonzistentní a paradoxně zpátečnický pokus o inovaci

S vánočními svátky se nevyhnutelně pojí i každoroční vášnivá diskuse o stavu české filmové pohádky. Nároky publika jsou vysoké, široká kulturní paměť se obrací k takřka mytizované zlaté éře socialistických filmových pohádek, na jejichž kritiku je většina lidí stále silně háklivá. Pohádkové světy z 50. let, ve kterých senilní králové předávají vládu mladším a socialisticky smýšlejícím svazákům, už jsou v mnohém přežité. A to nikoli jen z hlediska ideologie, jakkoli je pro některé stále těžké překousnout, že nostalgií zabarvené a milované pohádky jsou důmyslnými konstrukty budovatelské propagandy. Což neznamená, že si je nemůžeme užít. Jen občas není na škodu více otevřít oči.

Posouvat štědrovečerní pohádky se Česká televize svou původní produkcí snaží již několik let. Lokální vzorce kombinovala se zahraničními, přinášela nadhled i netradiční náměty, odkláněla se od princezen k odlišným a ne tolik reflektovaným postavám. I přes několik podnětných motivů se většinou vždy jednalo o relativně schematické záležitosti, jež se určité svébytnosti bojí oddat. To je bohužel případ i letošních Tří princezen, jejichž ohlášení konečně slibovalo svěží variaci zajetých narativů. Stejně jako v loňském Klíči svatého Petra i tentokrát sledujeme trojlístek ústředních postav.

Království tří princezen je v ohrožení. Hrozí mu zlověstná Mortana – královna sousední říše. Princezny se s posvěcením svého otce rozhodnou situaci urovnat. Cestou ke smíru má být sňatek s princem Felixem. Ten však Mortana podmíní záludným úkolem – přinést z podsvětí blahodárný zářivec. Dobrodružná zápletka staví na dynamice protagonistek s jasně rozčrtnutými atributy. Sofie je chytrá s vůdčími předpoklady, horkokrevná Leona miluje boj a Flóra disponuje omamnou krásou. Mají se navzájem doplňovat a učit se od sebe. Jenže přesně v tom tkví největší problém.

Princezny se nijak nevyvíjí, jako by vypadly z antického vyprávění, k němuž odkazují jejich jména. To by nevadilo, kdyby tomu byl celkový koncept podmíněn. Takhle však sledujeme pásmo překážek, kde postupné překonávání rozdílů a sbližování se působí neorganicky a vynuceně. Nemá takřka žádný emocionální dopad. Princezny na cestě nedospívají. Změny v jejich chování jsou uměle nasoukané do pro příběh nutných zvratů. Na vině je i křečovitá herecká stylizace princezen. Každá z hereček volí jinou hereckou polohu a situace rapidně kolísají mezi ležérním pokecem a přepjatou teatrálností. Chemie i dynamika se rozpadají. Nejde o hru kontrastů, nýbrž o absolutní nesourodost a rozladěnost. Problematický je i fakt, že každá z princezen je definována takřka jedinou vlastností.

Jistě, v pohádkách přistupujeme na zjednodušování. Avšak ve chvíli, kdy se tvůrci snaží o subverzi stereotypních motivů, působí i tato skutečnost značně stereotypně. Celá pohádka je ve své podstatě staromódní, jakkoli se cesta k pohádkovému konci na způsob Prince a večernice trochu liší. Ženské hrdinky jsou proaktivními postavami, zatímco jim z útrob zámku pomáhá vynálezce/kutil Felix. Jde o půvabný prvek synergie, kdy se tvůrci nesnaží léta heroických princů a spanilých slečen čekajících na záchranu smést obratem o 180 stupňů. Hledají cesty, jak genderovou dynamiku vyrovnat.

A minimálně to se daří. Milostná linie mezi Sofií a Felixem vnitřní svět těchto dvou postav táhne a funguje. Leona a Flóra jsou však za jejich obětavost odměněny životem ve fantaskních palácích, kde se sice mohou oddávat svým oblíbeným aktivitám, zároveň jsou ale navždy odsouzené k životu v domácnosti s muži, s nimiž nemají žádné pouto. Drolící se vyprávění pak bez citu pro rytmus dobrodružnou cestu paralelně střídá s komploty na zámku. Zámecká linie s chladně zápornou Mortanou a jejím sluhou v tradici poťouchlých padouchů je divácky paradoxně záživnější, než princeznovské putování, i díky mnohem vycizelovanějšímu komediálnímu timingu.

Dobrodružná cesta je zkrátka mdlá. Procházení postapokalypticky laděnou krajinou, kdy těžba nerostů a ničení přírody vysála z okolí život, pro protagonistky skýtá některé nebezpečné segmenty. Ty jsou však řešené přinejmenším nešťastně. Když Flóra bojuje s nebezpečnými přízraky, inscenační řešení a tonální ladění míří mimo. Filmu chybí osobitá výtvarná imaginace. Nadpřirozené prvky nejsou ve fikčním světě vizuálně ukotvené a doslova působí jako pěst na oko, především vinou nekonzistentních vizuálních efektů. Dobrodružství je nudná nutnost.

Je to škoda, jelikož minimálně způsob snímání odvíjející se od množství podhledů a nadhledů a nápadité kompozice potvrzují tvůrčí kompetentnost, stejně jako dynamické střídání různorodých pohybů kamery. Žádný záběr není stejný a důmyslně vystihuje stylizovanost pohádkových světů. Širokoúhlé objektivy deformující perspektivu, podtrhující třeba zlověstnost padouchů, a práce s velkými statickými celky dokáží navodit pocit království v absolutním rozkladu. Drobné interakce s chudým párem či zničeným horníkem ukazují dopady sobeckého vládnutí na dříve možná prosperující velmoc. Obdobná preciznost se bohužel do osobních osudů a práce s hlavními postavami nepropsala.

Největší zklamání nad ambiciózním pokusem o novou pohádkovou krev pramení ze skutečnosti, že namísto toho, aby tvůrci několikrát viděná schémata variovali, tak se jim ve většině případů podřizují. Scénář Hany Cielové a Zdeňka Jecelína má možná ambici dělat pohádky jinak, ve své podstatě se ale od několikrát viděných televizních pohádek liší jen v drobnostech. Stává se tak dalším zástupcem v zásadě nekonfliktních a k přežité tradici neexplicitně hlásících se filmů, jež se do premiéry další štědrovečerní pohádky vypaří z hlavy. A zrovna u titulu s takhle velkými počátečními přísliby je zklamání dvakrát takové.

Hodnocení: 45 %

Režie: Tomáš Pavlíček

Scénář: Hana Cielová, Zdeněk Jecelín

Hrají: Josefína Marková, Sára Černochová, Dorota Šlajerová, Josef Trojan, Klára Melíšková, Michal Isteník, Martin Pechlát, Anna Šišková, Vojtěch Vondráček

Česká premiéra: 24. prosince 2024

Distribuce: Česká televize