Snažíme se změny počasí zastavit, tvrdí státy. Experti odhalili skutečnou realitu

Velké ekonomiky, jako Velká Británie, Kanada nebo Švýcarsko, ve svých národních klimatických plánech (NDC), které v posledních měsících předložily OSN, tvrdí, že pokud by všechny země postupovaly stejným tempem, byl by dosažen cíl Pařížské dohody. Kritici však poukazují na to, že tyto státy přehlížejí svou historickou odpovědnost za emise, které vedly k současné klimatické krizi, a měly by proto své emise snižovat rychleji než průměr.

Podle odborníků, včetně klimatologa Robina Lambolla z Imperial College London, by bohaté státy měly dosáhnout uhlíkové neutrality mnohem dříve než zbytek světa. „Kdybychom v roce 2015 začali hromadně směřovat k uhlíkové neutralitě v roce 2050, bylo by to pravděpodobně dostatečné k udržení oteplení pod hranicí 1,5 °C,“ uvedl. „Bohužel globální emise stále neklesají a každý další rok jejich růstu tento cíl ztěžuje.“

Většina rozvojových států neplánuje dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050, částečně kvůli omezeným finančním možnostem na přechod k ekologické ekonomice. Například Čína, která je aktuálně největším světovým znečišťovatelem, míří na rok 2060, zatímco Indie až na rok 2070.

Rok 2024 poprvé zaznamenal celoroční průměr globálního oteplení přesahující 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním, což ale podle vědců neznamená definitivní prolomení cíle Pařížské dohody, která pracuje s dlouhodobými průměry alespoň dvou dekád.

Na summitu COP28 v Dubaji v roce 2023 se všechny státy zavázaly, že jejich budoucí klimatické plány budou v souladu s cílem 1,5 °C, přičemž se zohlední jejich národní podmínky. Nicméně dosud zveřejněné plány bohatých států stále vycházejí z premisy, že všechny země by měly snižovat emise stejným tempem, bez ohledu na jejich historický podíl na klimatických změnách.

Kritici upozorňují, že argumenty bohatých států jsou zavádějící a založené na „kreativní interpretaci“ pravidel. „Kvůli vyšším historickým emisím by měly rozvinuté země snižovat emise rychleji, než je celosvětový průměr,“ uvedla Avantika Goswami z indického Centra pro vědu a životní prostředí.

Podle jejích slov byla chybou Pařížské dohody z roku 2015 absence přísných povinností pro bohaté státy. Na rozdíl od Kjótského protokolu z roku 1997, který stanovoval závazky výhradně pro vyspělé ekonomiky, současná dobrovolná dohoda umožňuje jednotlivým státům stanovovat si vlastní cíle.

Kanadská poradní skupina pro uhlíkovou neutralitu (NZAB) odhaduje, že Kanada již do konce roku 2024 vyčerpá svůj podíl emisí, který je kompatibilní s cílem 1,5 °C, a do roku 2030 překročí i rozpočet odpovídající limitu 2 °C. Podle NZAB by Kanada měla být uhlíkově negativní – tedy odstraňovat více emisí, než jich vypustí – již nyní, nikoli až v roce 2050.

Vzhledem k tomuto nesouladu doporučuje NZAB, aby Kanada financovala dodatečné snižování emisí v jiných zemích, což kanadská vláda ve svém klimatickém plánu skutečně uznává jako „zásadní“ součást svého přístupu.

Rozvojové státy se ve svých klimatických plánech často odkazují na princip „společných, ale rozdílných odpovědností“, který je klíčovou součástí mezinárodního klimatického práva. Například Zambie zdůraznila ve své strategii potřebu „spravedlivého přístupu k atmosférickému prostoru“, čímž dává najevo, že rozvojové země si nemohou dovolit stejnou rychlost přechodu na čistou energii jako bohaté státy.

Zajímavě se k tomuto tématu staví Brazílie, která letos hostí klimatický summit COP30. Ačkoli jde o rozvojovou zemi, plánuje uhlíkovou neutralitu již v roce 2050 a zároveň vyzývá vyspělé ekonomiky, aby svůj cíl posunuly ještě dříve – ideálně do roku 2045.

Podobný požadavek v roce 2023 vznesl i generální tajemník OSN António Guterres, který vyzval bohaté státy k dosažení uhlíkové neutrality co nejblíže roku 2040. Zatím ale žádná velká ekonomika na tuto výzvu nereagovala. Výjimkou je Německo, které si jako jedna z mála zemí stanovilo cíl uhlíkové neutrality na rok 2045.

Tlak na bohaté státy, aby přehodnotily svůj přístup k plnění klimatických závazků, tedy pokračuje. Zda se na summitu COP30 v Brazílii podaří dosáhnout pokroku, bude záviset na ochotě vyspělých ekonomik přijmout odpovědnost za svou historickou uhlíkovou stopu a zavázat se k rychlejšímu snižování emisí.