Závod mezi USA a Čínou o dobytí Měsíce odstartoval. Otázek je víc než odpovědí

Právě otázka těžby zdrojů, jako je vodní led, by mohla vést k tzv. „vesmírným válkám o vodu“. Tyto konflikty jsou pravděpodobně blíže, než kdybychom měli zajistit přístup k čisté pitné vodě ve všech rozvojových zemích. Právní rámec pro vesmírné zdroje však zůstává nejasný a plný rozporů, uvedl server Defense One.

Mezinárodní vesmírné právo se opírá o deset klíčových smluv a „měkké právo“. Základní dokument, Smlouva o vesmíru z roku 1967, prohlašuje, že vesmír je „volný pro průzkum a využívání všemi státy“ a „není předmětem přivlastnění si státní svrchovaností“. Na první pohled by to znamenalo, že žádná země nemůže Měsíc prohlásit za svůj a zřizovat zde národní základny pro těžbu. Přesto smlouva zároveň říká, že země mají nad objekty, které vysílají do vesmíru, svou jurisdikci – což by mohlo vést ke sporům o přístup k oblastem v blízkosti národních základen.

Dodatečná Dohoda o Měsíci z roku 1979 jde ještě dále. Zakazuje přivlastňování měsíčního povrchu, jeho podloží a zdrojů jednotlivými státy. Tuto dohodu však nepodepsaly hlavní vesmírné velmoci, jako jsou USA, Rusko či Čína. Naopak USA vytvořily v roce 2020 vlastní dohodu, známou jako Artemis Accords, která stanovuje pravidla pro těžbu lunárních zdrojů. K dohodě se připojily nové vesmírné mocnosti, jako je Indie, ale Čína a Rusko mezi signatáři nejsou.

Rozdíl také spočívá v tom, zda budou vesmírné zdroje využívány na místě, například pro podporu misí, nebo zda budou přiváženy zpět na Zemi pro komerční využití. Druhá možnost, zahrnující těžbu asteroidů a návrat drahých kovů na Zemi, vyvolává otázky o slučitelnosti s mezinárodním právem.

Smlouvy jako Smlouva o vesmíru a Úmluva o odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty z roku 1972 ukládají státům odpovědnost za škody způsobené jejich zařízeními a povinnost zabránit znečištění vesmíru. Tato pravidla se týkají jak těžby na Měsíci, tak misí na Mars či jiné planety.

Problémy nastávají u zařízení, která opustí Sluneční soustavu. Například sondy Voyager 1 a 2, vypuštěné NASA v roce 1977, již překročily hranici naší soustavy. Pokud by tato zařízení způsobila škody nebo znečištění ve vzdáleném vesmíru, měly by státy nést odpovědnost i za hranicí svého vlivu?

Odpovědí by mohlo být omezení působnosti vesmírného práva na Sluneční soustavu, kde je ještě možné vykonávat kontrolu a dohled. Nicméně rychlý rozvoj vesmírných technologií ukazuje, že vesmírné právo bude muset pružně reagovat na nové výzvy, včetně regulace těžby zdrojů a ochrany vesmíru před znečištěním.

Budoucnost vesmírného průzkumu přinese nejen technologické, ale i právní výzvy, které budou vyžadovat mezinárodní spolupráci a nové přístupy k řešení konfliktů. V opačném případě by právní mezery mohly ohrozit nejen mírový průzkum, ale i budoucnost vesmíru jako společného dědictví lidstva.