Je inflace v ČR jen dočasná, nebo bude trvat déle? Co odpovídají vládní dluhopisy

Překročení tříprocentní inflační hranice značí, že tempo růstu spotřebitelských cen nadobro opouští toleranční pásmo České národní banky pro cílování inflace. ČNB na rozdíl od americké centrální banky nebo Evropské centrální banky zatím nesignalizuje – a ani zjevně signalizovat nehodlá –, že by byla po nějakou dobu ochotna tolerovat inflaci výrazněji nad cílovanou hodnotou dvou procent. Je tak pravděpodobné, že už příští měsíc se dočkáme dalšího navýšení její základní úrokové sazby. Růst sazeb ČNB ani tím však pro letošek rozhodně poslední slovo říci nemusí. Byť je pravda, že mezinárodní trhy v porovnání s letošním jarem poněkud slevily ze svých sázek na růst sazeb. Patrné je to třeba i z výnosů dluhopisu české vlády. 

Babišova vláda si letos v březnu půjčovala na deset let za skoro dvě procenta, nyní ovšem jen za 1,7 procenta. A to přesto, že v mezidobí nepřišla s žádnou věrohodnou strategií post-covidového ozdravování veřejných financí a že naopak oznámila, že příští rok plánuje schodek státního rozpočtu 390 miliard korun. To je po přepočtu na velikost ekonomiky více než dvojnásobek deficitu, který příští rok plánuje Německo.

Pokles výnosů tuzemských dluhopisů, jenž je v porovnání se začátkem letošního jara zřetelný, odráží z velké části právě to, že mezinárodní investoři považují nynější inflační tlaky – patrné ve světě, ale i v českém průmyslu či zemědělství – za přechodné. Pokud by se obávali, že se inflace “utrhne ze řetězu”, u nás či za hranicemi, žádali by za půjčení té či oné vládě mnohem vyšší úrok. A výnos na desetiletých českých vládních dluhopisech by dávno převyšoval hodnotu dvou procent. To, že výraznější spotřebitelská inflace v ČR bude podle všeho jen přechodnou věcí, je tedy příznivou zprávou jak pro řadového spotřebitele, tak pro vládu – bude si totiž nadále půjčovat za celkem přijatelný úrok.