Po šesti měsících války se propast mezi řečmi a skutečností rozšiřuje. Bude Evropa dál stát za Ukrajinou?

Méně jasné ale bylo, jestli západní politici opravdu očekávají, že těchto cílů dosáhnou - vzhledem k tomu, že se NATO nepříliš hrdinsky odmítlo přímo do konfliktu zapojit. Vyvstává proto nepříjemná, dokonce až znepokojivá otázka: měli by se Ukrajinci připravit na to, že jim v zimě vrazí nůž do zad?

Po téměř šesti měsících války se čím dál tím širší propast mezi řečmi a skutečností stává potenciálně smrtelnou. Rozhořčení veřejnosti ohledně invaze ustupuje obavám hraničícím s panikou z jejího výrazného dopadu na ceny energií a potravin a životní náklady.

Biden válku zarámoval jako součást odvěkého boje mezi dobrem a zlem. "Stojíme při vás," řekl Ukrajincům. "Rychlý trest je to jediné, co Rusko přiměje změnit kurz," řekl americký státník na konci letošního března. Většina jeho tehdejšího proslovu ale byla jen uklidňující vycpávkou. Rusko i přes bezprecedentní sankce, které na něj Západ uvalil, ve válce pokračuje.

Podobně se v březnu vyjádřil i britský premiér Boris Johnson. "Agrese (ruského prezidenta) Vladimira Putina musí selhat a musí selhat viditelně," řekl ministerský předseda. "Nemůžeme Kremlu dovolit, aby si urval kus nezávislé země a lidem způsobil nesmírné utrpení," prohlásil Johnson. Přesto je to přesně to, co se od té doby děje.

Spojené státy minulý týden slíbily další miliardu vojenské pomoci Ukrajině, čímž celková Bidenova částka vzrostla na 9,8 miliardy dolarů. Přes dvě miliardy slíbila i Británie a dodávky zbraní rovněž navýšily i země EU. Bez této pomoci by Ukrajinu čekala porážka.

Bidenovo opatrné odhodlání vyhnout se za každou cenu přímé konfrontaci ale znamená, že Rusko sice nakonec nemusí vyhrát, ale je nepravděpodobné, že by definitivně prohrálo. Tato válka se podobá pobublávajícímu hrnci s vodou, která se nikdy nezačne vařit.

Vinu však nenese jen Biden. I přes silácké řeči byl Johnson nakonec rád, že se může skrýt za neochotu Washingtonu vstoupit do boje a stejný postoj zaujal i francouzský prezident Emmanuel Macron a německé kancléř Olaf Scholz. Jednomyslnost západních lídrů vzbuzuje podezření, že ve skutečnosti nevěří, že lze Rusko pokořit.

Vzhledem k tomu, že pravděpodobně neexistuje cesta k přímému vojenskému vítězství, nejsou ostatní možnosti Kyjeva příliš lákavé. Navzdory očekávané jižní ofenzivě, houževnaté obraně Doněcké oblasti a výbuchům na Krymu z minulého týdne čeká Ukrajinu - a tím pádem i Západ - brutální opotřebovávací válka, která potrvá i roky.

Souběžně s tím se bude zvyšovat tlak na příměří nebo nějakou nepochybně dočasnou mírovou dohodu, která by ulevila Evropě od ekonomické bolesti. Pravicové populistické strany v Itálii i jinde jsou připraveny toho využít. V Německu je podle průzkumů veřejného mínění až 50 procent respondentů pro podstoupení území Rusku.

Největší obavy ale paradoxně vzbuzuje scénář vítězství Ukrajiny - takzvaný "katastrofický úspěch" ukrajinských sil, které by navzdory všem odhadům porazily ruskou armádu a tím ohrozily ruský režim. Tato možnost západní politiky děsí. Jak popsal bývalý britský generál Richard Barrons, zoufalý Putin by se mohl uchýlit k použití taktických jaderných zbraní nízkého rozsahu, aby odvrátil kolaps.

"Není to nemyslitelné - jen je na to nepříjemné myslet," varoval Barrons. Jak ale na takovou možnost reagovat? Mohl by takový, tabu porušující zločin vyústit v připojení Ukrajiny k NATO a totální válku s Ruskem? Barrons na to nedokázal odpovědět, protože na ni nedokáže odpovědět nikdo.

Možnou cestou by bylo sesadit Putina. S jeho odchodem by krize, kterou sám vyvolal, nezmizela - ale snáze by se řešila. Ve skutečnosti to může být pro Ukrajince (i Rusy) jediná naděje na šťastný konec.