Rusko útočí na Evropu stále tvrději. Proč se Západ nebrání?

Jeden z nejviditelnějších případů ruské sabotáže se odehrál letos v červenci na letišti v německém Lipsku. Zápalný balíček, který explodoval v přepravním kontejneru DHL, mohl způsobit katastrofu, pokud by detonoval během letu.

Podle západních zpravodajských služeb šlo o testovací útok, jehož cílem bylo připravit podobné akce na lety směřující do Spojených států. Další incident se odehrál ve skladu nedaleko britského Birminghamu, kde podobný balíček rovněž explodoval.

Tyto útoky nejsou ojedinělé. Ruské aktivity zasáhly také klíčovou evropskou infrastrukturu. V Baltském moři byly nedávno přerušeny dva podmořské telekomunikační kabely, pravděpodobně v důsledku sabotáže.

I když není přímo potvrzeno, že za tím stojí Moskva, německý ministr obrany Boris Pistorius označil tento incident za „hybridní akci“. Jen několik dní předtím byla ruská loď Jantar spatřena v irských vodách, kde operovala poblíž důležitých energetických a internetových tras.

Podle Thomase Haldenwanga, bývalého prezidenta německé federální zpravodajské služby, Rusko již delší dobu používá „celý arzenál nástrojů hybridní války“. Tímto způsobem usiluje o oslabení politických diskusí, kybernetické útoky na klíčovou infrastrukturu i přímé sabotáže. Tyto aktivity jsou často doprovázeny dezinformačními kampaněmi, které mají za cíl podkopat důvěru občanů v jejich vlády.

Rusko rovněž využívá hybridní válku k cílenému násilí. Podle německých a amerických úřadů se podařilo zabránit pokusu o atentát na Armina Pappergera, šéfa německé zbrojařské společnosti Rheinmetall, která dodává Ukrajině dělostřelecké granáty. Moskva je také podezřelá z několika žhářských útoků v Polsku, Spojeném království, České republice, Německu, Litvě a Lotyšsku.

Navzdory těmto aktivitám je odpověď Západu na ruské útoky relativně slabá. Jedním z hlavních důvodů je obava z eskalace konfliktu. Podle odborníka na terorismus Daniela Bymana z Centra pro strategická a mezinárodní studia se mnoho západních zemí obává, že přímá konfrontace s Ruskem by vedla k cyklu odvety, který by mohl situaci ještě zhoršit.

Evropská pasivita je také odrazem vnitřních politických rozporů. Některé země, například Maďarsko nebo Turecko, mají blíže k Moskvě, což ztěžuje dosažení konsenzu v NATO. Další překážkou je problém s přisouzením odpovědnosti. Hybridní útoky, jako je sabotáž podmořských kabelů nebo kybernetické útoky, často zanechávají jen málo důkazů, které by mohly jednoznačně spojit pachatele s Kremlem.

Rusko také záměrně operuje v „šedé zóně“, aby se vyhnulo kolektivní odpovědi NATO podle článku 5, který se vztahuje na přímé vojenské útoky. Podle německého poslance a bývalého důstojníka Rodericha Kiesewettera Moskva testuje hranice této klauzule a zvyšuje tlak na Západ, aby zjistila, co si může dovolit.

I když NATO začalo více diskutovat o kolektivní reakci na hybridní útoky, zatím se členské státy nedohodly na jasných krocích. Někteří odborníci navrhují využití článku 4, který umožňuje konzultace mezi členy NATO v případě ohrožení bezpečnosti. Ovšem i tento krok zůstává spíše teoretický.

Na druhou stranu se některé země začaly více zaměřovat na ochranu své infrastruktury. Po sabotáži plynovodu Nord Stream NATO vytvořilo novou koordinační buňku pro ochranu podmořské infrastruktury. Evropská unie také zavedla rámec sankcí proti jednotlivcům a organizacím zapojeným do hybridních útoků, což zahrnuje zmrazení majetku a zákaz cestování.

Evropské země se rovněž zaměřují na boj proti dezinformacím. Francie například zřídila agenturu Viginum, která sleduje zahraniční digitální vlivy. Švédsko vytvořilo speciální „Agenturu pro psychologickou obranu“, která identifikuje a bojuje proti dezinformačním kampaním.

Přesto však tyto kroky často přicházejí pozdě. Moskva se navíc přizpůsobila vyhoštění více než 700 ruských špionů z evropských zemí od roku 2022. Místo nich nyní využívá tzv. „jednorázové agenty“ – mladé muže s kriminální minulostí, najímané přes platformy jako Telegram. Tito agenti jsou placeni kryptoměnami a často si nejsou ani vědomi, že slouží zájmům Ruska.

Podle Arndta Freytaga von Loringhovena, bývalého německého velvyslance a šéfa zpravodajství NATO, je nutné, aby Evropa začala Rusku účinněji vzdorovat. „Agresivní chování musí mít politické náklady,“ varuje. Pokud Západ nevyužije současnou příležitost, Rusko bude pokračovat v destabilizaci evropských států a testování jejich odolnosti.