Svět hledá nového šéfa NATO. Státy se blíží k jednomyslné shodě

Podle nejmenovaného představitele britské vlády stejný postoj k Rutteho kandidatuře zastává i Spojené království. Vláda v Londýně údajně argumentuje, že Rutte je v alianci NATO velmi respektován, má reference v oblasti obrany a bezpečnosti a zajistí, aby Aliance zůstala silná a připravená zajistit obranu a odstrašit (nepřítele).

Podle deníku The Guardian také mnoho dalších členů NATO naznačilo, že podpoří nizozemského lídra při kandidatuře na tento post. Zvolení do této funkce vyžaduje jednomyslnou podporu všech členů Aliance.

Nejmenovaný vysocepostavený západní diplomat však varoval, že Rutteho kandidatura není hotová věc a že jeho podpora velkými zeměmi neznamená, že takový je i názor ostatních členů NATO.

Například Turecko a Maďarsko, které v posledních měsících odložily klíčová rozhodnutí NATO v jiných oblastech, se zatím nevyjádřily, zda Rutteho podporují.

Rutteho příznivci tvrdí, že nizozemský lídr je jedním z nejlépe disponovaných politiků na tento post na evropské scéně, přičemž je i velmi nenápadný: je o něm známo, že na mnohá setkání jezdí na kole a že vyučuje sociální vědy na místní škole. Údajně už léta bydlí ve stejném skromném domě v Haagu a je hrdý na své ojeté auto značky Saab.

Nejmenovaný nizozemský politik uvedl, že telefonní seznam v Ruttěho mobilu již zahrnuje dvě generace světových lídrů za hranicemi západního světa, se kterými si vytvořil pouta a udržuje dobré kontakty – i v soukromí, dokonce i po jejich odchodu z aktivní politiky. "Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová a Rutte se stále setkávají," uvedl jako příklad tento zdroj.

Rutte loni v říjnu připustil, že pozice generálního tajemníka NATO je "velmi zajímavá" práce a řekl, že pokud takovou šanci dostane, neodmítne ji.

I Británie podporuje kandidaturu dosluhujícího nizozemského premiéra Marka Rutteho na post šéfa Severoatlantické aliance. Informovala o tom ve čtvrtek agentura AFP s odvoláním na nejmenovaného představitele britské vlády.

"Spojené království podporuje nizozemského premiéra Marka Rutteho, aby nahradil Jense Stoltenberga ve funkci generálního tajemníka NATO. Rutte je v Alianci velmi respektován, má reference v oblasti obrany a bezpečnosti a zajistí, aby Aliance zůstala silná a připravená zajistit obranu a odstrašit (nepřítel uvedl zdroj pod podmínkou anonymity.

Severoatlantická aliance se prozatím rozhodla setrvat u zkušeného lídra, místo aby se za současných okolností pokoušela nalézt shodu na jeho nástupci. Stoltenberg byl ve dvou obdobích mezi lety 2000 až 2001 a 2005 až 2013 norským premiérem a už předtím působil na několika ministerských postech. Generálním tajemníkem NATO je od října 2014 a letos by mu měl mandát definitivně skončit.

V poslední době se proto přitom silně spekulovalo o konkrétním nástupci Stoltenberga. Podle serveru Politico by stávajícího šéfa aliance Jense Stoltenberga mohla nahradit v září letošního roku dánská premiérka Mette Frederiksenová.

Podle serveru Foreign Policy mají na křeslo generálního tajemníka výrazný vliv čtyři největší ekonomiky – Spojené státy, Německo, Francie a Velká Británie.

Je ale nepravděpodobné, že by vyslaly své kandidáty Německo a Francie, protože se obě země pokusily diplomaticky vyřešit válku na Ukrajině a setkaly se s Putinem krátce před začátkem války. Od té doby se snaží situaci spíše vyvažovat, i když posílají humanitární a vojenskou pomoc na Ukrajinu. Ian Lesser, viceprezident německého Marshallova fondu, řekl, že si nemyslí, že by Německo chtělo tuto pozici pro sebe, protože jeho postoj k Ukrajině je "již kontroverzní".

Dalším silným hráčem je Velká Británie, která by díky tomu mohla po brexitu opět uplatnit svou moc v rámci Evropy. Skandinávské státy mají sice mezi aliančními členy dobré vztahy, poslední lídři aliance ale pocházeli právě z těchto zemí, a Itálie a východoevropské národy mají v NATO spíše geografický význam. Panují ale i názory, že tajemník z pobaltské země by vyslal jasný signál Putinovi, že NATO by se dokázalo shromáždit na východní hranici, pokud by tímto směrem namířil ruské rakety.

Posledním výrazným hráčem jsou Spojené státy, které se podle serveru obvykle bojů o politické vedení NATO neúčastní, protože tradičně zastávají jeden z nejvyšších vojenských postů v alianci. Vrchním velitelem evropských sil obvykle bývá americký generál. To, koho USA podpoří, ale má váhu v konečném rozhodnutí.

I z toho důvodu se živě spekuluje o tom, že vhodnou uchazečkou na pozici generální tajemnice by mohla být dánská premiérka Mette Frederiksenová. Už když Washington oznámil, že prezident Joe Biden bude Frederiksenovou hostit, v sídle NATO vyvstaly debaty o tom, zda USA podpoří dánského zástupce do role, která je tradičně vyhrazena pro Evropana, ale podléhá požehnání Washingtonu.

Dánský vůdce podle Politica boduje hned v několika rovinách. Spojenci hledají politika s postavením předsedy vlády a vzhledem k tomu, že všichni předchozí šéfové NATO byli muži, existuje určitý tlak k nalezení ženské kandidátky. Zároveň je Dánsko vnímáno jako země preferující střední cesty, je například silný podporovatel Ukrajiny, ale nemá tak jestřábí metody, jako některé jiné země.

Na tom, že dánská premiérka je žhavou kandidátkou, se shodlo několik diplomatických zdrojů. "Řada větších spojenců ji skutečně považuje za seriózní," řekl jeden z diplomatů s tím, že Dánsko bylo v průběhu války na Ukrajině "poměrně solidní".

Ne vše ale hraje v její prospěch. Frederiksenová pochází ze země, která post lídra aliance zastávala teprve nedávno, bývalý dánský premiér Anders Fogh Rasmussen byl generálním tajemníkem NATO v letech 2009 až 2014. Dánsko navíc zaostává ve výdajích na obranu, což je problém, který by mohl být pro některé státy překážkou.

Nakonec i sama premiérka spekulace o možné kandidatuře bagatelizuje a minulý měsíc trvala na tom, že kandidátkou není. Kartami tak nakonec ale může zamíchat i úplně někdo jiný. Mezi nejdiskutovanější jména patří právě Rutte, který nedávno naznačil, že by si brzy přál odejít z politiky. Ve hře je i Chrystia Freelandová, místopředsedkyně kanadské vlády, která je podle zdrojů Foreign Policy podporována Washingtonem, nebo estonská premiérka Kaja Kallasová.

Podle serveru jsou ale ve hře i další jména. Například slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, litevská premiérka Ingrida Simonyteová a bývalá chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová-Kitarovičová. Všechny tyto ženy byly v médiích uváděny jako možné kandidátky, podle pozorovatelů NATO, s nimiž server hovořil, nejsou ale jejich jména v kuloárech zmiňována příliš často.

Britský ministr obrany Ben Wallace také projevil zájem Stoltenberga ve funkci generálního tajemníka nahradit. "NATO je nesmírně důležité pro bezpečnost nás všech. Bylo by mi potěšením, kdybych mohl přispět," řekl. Zároveň ale dodal, že současná pozice v resortu jej naplňuje také, a tak je jeho kandidatura otázkou.

"NATO je nesmírně důležité pro bezpečnost nás všech. Bylo by mi potěšením, kdybych mohl přispět," řekl. Zároveň ale dodal, že současná pozice v resortu jej naplňuje také, a tak je jeho kandidatura otázkou.

V diplomatických kruzích je často zmiňována i Kallasová. Podle oslovených diplomatů ale může být problémem země, z níž pochází. "Na východě jsou spojenci, kteří se ptají, kdy a zda vůbec se kandidát z jejich regionu dostane ke kormidlu," řekl jeden z diplomatů s tím, že "brutální ruská invaze na Ukrajinu dokázala, že mnozí z nich jsou spolehliví a schopní."

Při výběru nástupce Stoltenberga se nelze spoléhat ani na politickou funkci. Generální tajemníci NATO sice byli tradičně hlavami vlád nebo států, nejde ale o psané pravidlo a mnozí věří, že místopředseda vlády nebo ministr zahraničí by byl také přijatelnými lídry.

Nově projevil zájem stát se příštím generálním tajemníkem Severoatlantické aliance lotyšský ministr zahraničí Krišjánis Kariňš. Rozšiřuje tak počet uchazečů o nejvyšší politickou funkci v NATO.

V oficiálním prohlášení se uvádí, že Kariňš, který v srpnu odstoupil z postu lotyšského premiéra, může do vedení NATO přinést své zkušenosti z působení na postu předsedy vlády, jasné pochopení ruské hrozby a pozici silné podpory Ukrajiny. Má také prokazatelné zkušenosti při "budování mezinárodního konsensu".