Výpadky paměti i deprese mohou mít pacienti, kteří prodělali těžkou formu covidu

Do studie byli zařazení pacienti s akutním respiračním selháním kvůli covidu, kteří museli mít plicní ventilaci a byli hospitalizovaní alespoň sedm dní. "V současné době máme ve studii 91 pacientů, ale nelze úplně přesně říci, kolik z nich dokončí roční sledování. V průběhu může dojít u pacientů ke zhoršení stavu nebo k odmítnutí další spolupráce z jiného důvodu," uvedla jedna z autorek studie Hana Žemlová.

Data začala sbírat od března roku 2020, kdy pandemie v kraji propukla. "Kontaktujeme pacienty tři měsíce po propuštění, šest měsíců a 12 měsíců," poznamenala Žemlová. Spolu s kolegyní a zdravotní sestrou Pavlou Ďáskovou vycházejí ve sledování postcovidových pacientů z hypotézy, že vyléčení po akutním respiračním covidovém selhání budou mít po propuštění z intenzivní péče horší kvalitu života než pacienti po akutním respiračním selhání jiného původu. "Rozdíl je většinou v délce hospitalizace na anesteziologicko resuscitační klinice, v množství podaných sedativních léků, a s tím spojených dalších problémů v průběhu léčení. Nutná izolace a ošetřování v infekčním režimu působí na psychiku pacienta také nepříznivě," uvedla Ďásková.

Podle ní mají pacienti nedostatek vzpomínek na dobu, kterou v nemocnici strávili, mají děsivé sny, cítí stesk, který někde přejde až do depresí. Proto sestry nabízejí těmto lidem možnost pracoviště navštívit. "Pacientům, kteří za námi chodí osobně, ukazujeme oddělení, případně jejich původní pokoj a vysvětlujeme jim, co se s nimi v průběhu hospitalizace dělo. Ukazujeme jim přístroje a různé zvuky z nich, protože i tyto drobnosti se mohou promítnout pacientům do snů a způsobit nebo podpořit vznik depresí. Mnohdy jsou sny velmi bizarní a běžný člověk si s nimi neumí poradit a nechápe souvislosti," řekla Ďásková.

Většině pacientů se po této návštěvě kliniky podle zkušeností personálu uleví. Zmírnit následky postcovidového syndromu se personál kliniky snaží už během hospitalizace. "Uvádíme pacienty do reality, říkáme jim, co je za den, i když jsou v umělém spánku. Mluvíme na ně o jejich rodině, vyřizujeme pozdravy, aby věděli, že je o ně zájem. Vysvětlujeme, kde leží, na které klinice, v jakém městě, v jaké nemocnici," popsala Ďásková. Dodává, že po dlouhodobém umělém spánku se pacienti většinou budí neklidní, kdy neví, kde jsou a co se děje. Rodinu personál vybízí k zaslání e-mailů a fotek, které pacientům ukazuje.