Proč FC Barcelona obětovala Messiho? Ani fotbalová superstar tohle neovliní

FC Barcelona představuje nejbohatší klub nejen fotbalový, ale obecně sportovní. V roce 2018 se jako první sportovní klub dějin přehoupla svými tržbami přes miliardu dolarů. Jak je tedy možné, že nemá na to, aby si udržela svoji největší hvězdu, Messiho? Důvod je, jak jinak, převážně ekonomický. Či spíše důvody.  

Na rozdíl od řady jiných velkoklubů, ať už fotbalových či jiných, je Barcelona navzdory obrovským tržbám jen poměrně málo zisková.  Aktuálně je dokonce ztrátová. Provozní ztráta za období od loňského do letošního června činí 100 milionů eur. Samozřejmě, covid dopadl na sport těžce obecně, jenže bez něj by Barcelona stejně vykázala jen relativně titěrný zisk 29 milionů eur.   

Klíčovým důvodem nízké ziskovosti je to, že Barcelonu ze sta procent vlastní fanoušci, takzvaní socis, tedy doslova partneři, kterých je skoro 150 tisíc. Podobně fanoušci vlastní i třeba Real Madrid. Prezident Barcelony nebo Realu tak není žádný majitel, ale prostě jeden z desetitisíců spolumajitelů, tedy člověk, jehož ze svého středu do čela zvolila fanouškovská základna.  Ročně fanouška jeho status partnera Barcelony vyjde na bezmála 200 eur. Za ně dostane snazší přístup k vstupenkám na zápasy, k „permicím“, hlasovací práva pro volbu prezidenta klubu nebo možnost využívat Barca TV, oficiální klubový mediální kanál.   

Fanouškovské vlastnictví se španělským klubům zvláště vyplácelo v devadesátých a nultých letech. Nemusely jako akciové firmy a mnohé jiné kluby rozdělovat zisk mezi standardní akcionáře, takže si mohli i na velký dluh dovolit velmi nákladné nákupy hráčů typu Zinedina Zidana, Luise Figa, Davida Beckhama nebo Ronaldinha.    

Jenže s příchodem multimiliardářů typu Romana Abramoviče do evropského fotbalu, v jeho případě konkrétně do Chelsea, stejně jako se přílivem petrodolarů a arabských vlastníků do klubů jako Paris Saint-Germain nebo Manchester City nastala změna v poměru uplatnitelné finanční síly. Tyto kluby totiž financoval nejen dluh, ale také vlastní kapitál, v podobě vlastního jmění toho či onoho oligarchy, šejka nebo jiného boháče či bohaté firmy nebo skupiny.   

Jenže v případě fanoušky vlastněných velkoklubů je prakticky nemyslitelné, že by byť jen menšinový podíl přešel do rukou jednotlivce nebo skupiny s rozsáhlým vlastním kapitálem. To by fanoušci nepřekousli! To nikdy nedopustí, aby se dělili s někým, jehož srdce netluče bezvýhradně a celoživotně pro Barcu nebo Real. A bez jejich souhlasu nedojde ke změně v majetkové struktuře. Ve výsledku tak finanční síla Barcelony nebo Realu relativně zeslábla. Lépe řečeno, musely jít do ještě hlubšího dluhu, aby mohly držet ve své finanční síle krok s velkokluby financovanými v zásadní míře vlastním kapitálem.   

Prohlubující se dluh si nejbohatší klub světa může dovolit utáhnout, ale i pro něj je to stále rizikovější. Riziko se zhmotňuje zejména tehdy, udeří-li krajně nepříznivá a nečekaná událost. Nějaká „černá labuť“. Takovou byla pro Barcelonu pandemie covidu. Dolehla na celý sport, jak jsme si řekli, zvláště těžce však dopadla na vysoce zadlužené, fanouškovské kluby v čele s Barcelonou. Neboť vyšší dluh činí zranitelnějšími nejen vlády, firmy a domácnosti, ale i sportovní kluby.   

Protože Barcelona nikdy nemusela generovat jako firma standardním akcionářům zisk, její ziskovost byla vždy velice útlá. Rekordní tržby tohoto klubu tak šly v podstatě jen na splátky kypícího dluhu, aktuálně přesahujícího miliardu eur, a na nákupy hráčských posil. To si totiž fanoušci, spoluvlastníci klubu, pochopitelně přáli nejvíce. Pro to tlouklo jejich srdce! A volili si do čela klubu takové figury, které jim nové hvězdy na trávníku naslibovaly, bez ohledu na dluhy a finanční polštář.  

Nechme stranou, že Barcelona poslední dobou poměrně často pořizovala předražené hráče, jejichž výkon na hřišti nezajišťoval návratnost takové investice. To už problém jen zhoršilo.   

Barcelona si totiž neodkládala peníze stranou, nevytvářela si polštář pro špatné časy. Ty udeřily s příchodem pandemie.   

Prohlubující se dluh Barcelony byl jedním z důvodů, proč se rozhodla jít do projektu evropské fotbalové Superligy. Spolu s ní ji mělo tvořit šest anglických, tři italské a dva další španělské kluby, včetně Realu.  Kvůli pandemii se drtivá většina z tohoto tuctu velkoklubů ocitla v sezóně 2019/2020 ve ztrátě.  

Superliga představovala pro dvanáct klubů a jejich majitele, spolumajitele, členy, akcionáře či investory způsob, jak si pro sebe pojistit výsadní pozici v rámci přední evropské klubové soutěže, jakési trvalé privilegium. Kromě dvanácti zakládajících klubů by se Superligy účastnily permanentně ještě další tři kluby, aniž by jim hrozil „sestup“. Velkokluby by si tak pro sebe na nepřetržité období „uzamkly“ tučné zisky, například z televizních práv, z účasti ve „VIP“ klubové soutěži.   

Jenže se k nim odmítly přidat francouzské a německé velkokluby. Halasná kritika projektu Superligy zazněla například z Paris Saint-Germain. Vzhledem k výše řečenému, žádný div. Klub, jehož vládcem je katarský šejk Násir Al-Chelajfí žádnou Superligu nepotřebuje. Je kapitálově dost silný i bez ní, neb Kataru zemní plyn rozhodně nedochází. Ve zkapalněné podobě jej vyváží nejvíce na světě.  

Navíc – a především – se vzedmula vlna silného odporu fotbalové veřejnosti, postupně pak také sponzorů, fotbalových hvězd dávné i méně dávné minulosti, asociací v čele s UEFA a FIFA, ale také předních evropských politiků typu britského premiéra Borise Johnsona nebo francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.  

Všechny je více či méně upřímně popudila až rozlítila zejména uzavřená povaha zamýšlené Superligy, která se naopak zamlouvala zakládajícím klubům a investorům. Americká banka JP Morgan plán Superligy podporovala investicí čtyř miliard eur.   

Kluby, jež by se účastnily Superligy, by se pochopitelně neúčastnily stávajících pohárových soutěží, v čele s Ligou mistrů.  

Velkokluby založení Superligy fatálně podcenily z hlediska své komunikace s veřejností, které plán na spuštění nové soutěže bez velké přípravy oznámily letos na jaře.  Po mediálním „výprasku“ se několik měsíců zdálo, že nápad na Superligu je na dlouho „u ledu“.  

Jenže Barcelona a Madrid se s tím smiřují jen těžko. Oba tyto španělské velkokluby měly v Superlize figurovat, od čehož si slibovaly výrazné zlepšení své finanční situace. V myšlenku Superligy evidentně stále věří. Letos v létě prý probíhají další jednání o jejím založení.  

Čímž se vracíme zpět k Messimu.    

Sám prezident Barcelony Joan Laporta připouští, že Messiho mohla v klubu udržet injekce soukromého kapitálu CVC Capital Partners. Fond, jenž oficiálně sídlí v Lucembursku, ač prakticky je řízený z Londýna, by získal za bezmála 30 miliard dolarů necelou desetinu tržeb celé první španělské fotbalové ligy, La Liga. Hned 90 procent z této sumy by šlo přímo klubům. Jenže právě tuto injekci Barcelona odmítá, stejně tedy jako akvizici deseti procent ligy ze strany fondu. Podobně odmítavý je i Real Madrid.  

Pokud by „Barca“ injekci získala, velmi pravděpodobně by dále mohla platit Messiho tak, aby zároveň splňovala podmínky La Ligy. Ty dovolují každému z jejích týmů platit hráčům dohromady jen určitou sumu odvozovanou od aktuální finanční síly klubu. Ta v případě „Barcy“ nyní není kvůli malým rezervám, drahým hráčům a pandemii dostatečná.  

Jenže vstup fondu CVC do La Ligy by znamenal, že by Barcelona musela definitivně zapomenout na založení evropské Superligy. A tahle myšlenka se vedení na Camp Nou zajídá. Svoji tíživou finanční situaci by tam nyní nejradši řešili právě vytvořením evropské superelitní „VIP“ klubové soutěže týmů španělských, italských, anglických a možná i dalších.  

Slibují si od zjevně ní tolik moc miliard, že jsou ochotní jít i proti hněvu dalších spolumajitelů, fanoušků, a hází přes palubu dokonce i Messiho.