Hrozba jaderného konfliktu: Jak by vypadala válka mezi USA a Ruskem?

Jedním z nejdůležitějších pojmů v rámci hrozící nukleární války je tzv. jaderná triáda. Jde o systém strategických jaderných zbraní, který umožňuje odvetné údery z různých platforem. Primárně jde o zajištění toho, že se jaderná mocnost může bránit příchozímu útoku za všech okolností. Tuto triádu mají kompletní jak Američané, tak Rusové.

Triáda zahrnuje mezikontinentální balistické střely (ICBM) umístěné pevně na území daných států, ponorky vybavené balistickými raketami (SLBM – submarine-launched ballistic missile) a strategické bombardéry.

Jak vypadá triáda v Rusku a USA?

První ze součástí triády jsou ICBM. Ty americké jsou rozmístěné v podzemních silech na středozápadě a západě Spojených států. První z nich je Minot Air Force Base v Severní Dakotě, kde sídlí flotila raket Minuteman III. Druhá je Malmstrom Air Force Base v Montaně a třetí F.E. Warren Air Force Base, která pokrývá oblasti v Nebrasce, Wyomingu a Coloradu. Vzhledem k tomu, že jejich poloha je obecně známá, je velmi pravděpodobné, že by tvořily první cíl ruského útoku.

Ruské ICBM jsou rozmístěny na minimálně čtyřech různých základnách. Jde o Plesecký kosmodrom v Archangelské oblasti, Bologoje v Tverské oblasti, Vlasicha v Moskevské oblasti a Dombarskij v Orenburské oblasti. Další ICBM jsou instalované na mobilních systémech v Krasnojarském a Altajském kraji a poblíž Novosibirsku.

Americké strategické bombardéry jsou přítomné na základnách Minot Air Force Base v Severní Dakotě, Whiteman Air Force Base v Missouri, Ellsworth Air Force Base v Jižní Dakotě a Barskdale Air Force Base v Louisianě. Konkrétněji jde o bombardéry typů B-52 Stratofortress, B-2 Spirit a B-1B Lancer.

Ruské stroje mohou létat například ze základen Engels-2 v Saratovské oblasti, Ukrainky v Amurské oblasti, Shaikovky v Kalužské oblasti, Olenja v Murmanské oblasti, Dyagelovo v Rjazaňské oblasti a Belaja v Irkutské oblasti. Ruští piloti operují bombardéry typů Tupolev Tu-160 Bjelyj Ljebeď, Tupolev Tu-95 Medvjeď a Tupolev Tu-22M Stratjeg.

Americká ponorková flotila je velice silná, jak informoval server EuroZprávy.cz. Každá ze čtrnácti ponorek SSBN má kapacitu pro zničení několika velkoměst, řada z nich se kvůli tomu ani nemusí vynořit. 

Americké jaderné ponorky operují z námořních základen, jako je Naval Submarine Base Kings Bay v Georgii a Naval Base Kitsap ve státě Washington. Mezi strategické ponorky s balistickými střelami (SSBN) patří třída Ohio, vybavená raketami Trident II. Útočné ponorky s řízenými střelami (SSGN) zahrnují také modifikované jednotky třídy Ohio, schopné nést až 154 střel Tomahawk. Mezi útočné ponorky (SSN) patří třída Virginia, navržená pro širokou škálu misí, a třída Seawolf, známá svou rychlostí a tichým chodem.

Ruské jaderné ponorky operují například z přístavů Severomorsk na Kolském poloostrově, Viljučinsk na Kamčatce a Gadžijevo v Murmanské oblasti. Mezi strategické třídy patří Borej s raketami Bulava a Delta IV se střelami Sineva. Útočné jednotky zahrnují třídu Jaseň, Oscar II s protilodními střelami Granit a Akula. Speciální ponorky jako Belgorod nesou podvodní drony Poseidon.

Nebylo by cesty zpět

Umístění jaderných sil s ICBM je obecně známé, což z nich činí rozsáhlé a atraktivní cíle. Přestože obě strany disponují prostředky k zastavení přilétajících jaderných zbraní, jejich efektivita při obraně není absolutní. Mezikontinentální střely mají výhodu rychlého odpalu, avšak při defenzivních operacích jsou méně flexibilní.

Útok na sila vyžaduje značné množství jaderných hlavic, protože jejich zničení není jednoduché. Pokud jedna ze stran zjistí blížící se útok, musí se během několika minut rozhodnout, zda své ICBM odpálí. Toto rozhodnutí je nevratné a má zásadní důsledky. Jakmile jsou střely vypuštěny, nelze jejich let zastavit.

Strategické bombardéry představují odlišnou situaci. Jejich vzlet lze odvolat, ale jednou vypuštěné rakety již nelze zadržet. Hlavní nevýhodou bombardérů je jejich umístění na leteckých základnách, které jsou zranitelné vůči nepřátelským útokům. Takové akce mohou většinu letounů zničit ještě před jejich vzletem.

Na druhou stranu bombardéry mají obrovskou výhodu v množství nesených raket – mohou jich vypálit až dvacet. I proti vyspělé protivzdušné obraně je prakticky nemožné všechny tyto střely efektivně zachytit, což činí bombardéry v některých scénářích extrémně účinnými.

Pravděpodobně nejdůležitější složkou jaderné triády jsou ponorky. Americké jaderné ponorky třídy Ohio nesou až dvacet balistických střel Trident II D5, přičemž každá z nich může být vybavena až pěti nezávisle naváděnými hlavicemi. Tyto hlavice mají destruktivní sílu, která je více než stonásobná oproti bombě shozené na Hirošimu v roce 1945.

Ponorky dokážou tyto střely vypustit z podvodních pozic, aniž by byly detekovány nepřítelem, což jim poskytuje neporovnatelnou operační flexibilitu a schopnost přežití i při prvním úderu. Díky jejich tichému chodu a neustálému pohybu v oceánech je téměř nemožné je lokalizovat, což zaručuje Spojeným státům neustálou schopnost odvetného úderu.

Spojené státy umisťují přibližně 70 % svého jaderného arzenálu právě na ponorky, což z nich činí klíčový prvek strategie odstrašení a stability v geopolitickém prostředí. Tato dominance umožňuje Spojeným státům nejen chránit své území, ale také zaručuje bezpečnost jejich spojencům.

Kam by jaderné útoky směřovaly?

Při hypotetickém jaderném konfliktu by ruské i americké útoky směřovaly na strategické, vojenské, ekonomické a politické cíle. Výstupem tohoto jednání má být omezení schopnosti protivníka odpovědět.

Tyto úvahy vycházejí z veřejně dostupných informací a strategických dokumentů, které nemusí plně odpovídat utajovaným plánům obou stran. Cílem takových útoků by každopádně bylo především ochromit schopnost protivníka vést válku, eliminovat jeho vojenské kapacity a snížit šanci na odvetu.

Ruské útoky by pravděpodobně směřovaly na americké vojenské základny strategických sil, jako jsou Minot AFB (Severní Dakota), Malmstrom AFB (Montana) a F.E. Warren AFB (Wyoming), kde jsou umístěny mezikontinentální balistické střely (ICBM). Dále by byly cílem námořní základny, jako Naval Submarine Base Kings Bay (Georgie) a Naval Base Kitsap (Washington), které hostí jaderné ponorky.

K dalším prioritám by patřila velitelství a komunikační centra, například NORAD v Coloradu, a politická centra, jako Washington, D.C. Ruské útoky by pravděpodobně zahrnovaly i ekonomické cíle, například New York, Los Angeles a Chicago, jako klíčová průmyslová a finanční centra.

Naopak americké útoky by směřovaly na ruské vojenské cíle, zejména základny strategických raketových sil, jako je Tatishchevo (Saratovská oblast), kde jsou umístěny rakety RS-24 Jars, a další sila mezikontinentálních střel.

Cílem by byly rovněž přístavy, jako Severomorsk a Vladivostok, odkud operují ruské jaderné ponorky. Vzdušné základny, jako Engels-2 (Saratovská oblast), které hostí strategické bombardéry, by také byly prioritou.

Další cíle by zahrnovaly klíčová ekonomická centra, například Moskvu a Petrohrad, a politická a vojenská velitelství. V obou případech by byly útoky navrženy tak, aby maximalizovaly narušení vojenských kapacit a snížily schopnost protivníka odpovědět.