KOMENTÁŘ: Hra na oliheň oslnila celý svět, ačkoliv není ani trochu originální
Trendy přicházejí a odcházejí. A bývá dobrým zvykem naskočit do rozjetého vlaku a pět chválu na to, co baví další miliony lidí po celém světě. Víceméně bez ohledu na to, jak moc je ona chvála oprávněná. Přesně to je příklad jihokorejského seriálu Hra na oliheň, který je ke zhlédnutí na Netflixu. Který je sice oprávněným, ale ve skutečnosti ne příliš přelomovým hitem.
Znáte ten pocit, kdy vás přímý či nepřímý tlak okolí donutí podílet se na něčem, o co byste normálně nejevili zájem. Leckdy to stojí za to, a věřím, že i když nejste fanoušci sci-fi, novou Dunu si rozhodně užije téměř každý. Podobná mánie ale vypukla před několika týdny i na Netflixu, a to díky seriálu Hra na oliheň.
Nutno dodat, že sám o sobě ve skutečnosti není špatný. Jistojistě jste už za poslední týdny četli nějakou recenzi či seriál sami viděli, popisovat proto děj prakticky nemá smysl. A to i vzhledem k tomu, že příběh ve skutečnosti přílišnou originalitou neoplývá.
Princip, kdy se do arény zavře skupina lidí bojujících o přežití, je starý desítky let. V popkultuře najdeme takových snímků i literárních děl mnoho. Namátkou můžeme jmenovat například Battle Royal či Hunger Games. Nová není ani myšlenka utrpení na obrazovce, ostatně například série Saw je toho zářným příkladem.
To co pak Hra na oliheň dělá dobře je, že uchopila tyto dva motivy, které zasadila do poměrně líbivého prostředí, na které cíleně naroubovala více či méně sympatické herce. Výsledkem je seriál, který je poněkud rozporuplný. Ve skutečnosti není nijak převratný a místy působí až nudně a povrchně.
U řady recenzí se velmi často chválí například vyobrazení ekonomicky slabého obyvatelstva v jinak bohaté a úspěšné zemi. Problém je, že takových snímků je celá řada, jen nejsou komerčně natolik úspěšné, aby se uchytily i v zahraničí. Asi podobně jako české filmy. Stejně tak je seriál mnohdy oceňován za dramatické zvraty. Kterých ale paradoxně moc nenajdeme. A co si budeme nalhávat, ekonomicky slabou část občanů má každá země.
Prakticky od první chvíle je jasné, kdo celé "klání" vyhraje. Na dramatičnosti sice dodávají jednotlivé momenty, kdy se vítěz dostane do cíle, aniž by musel vlastnoručně někoho zabít, a i přes brutalitu odchází s relativně čistým štítem, dějové zvraty ale nejsou natolik silné, aby se dalo hovořit o nějakém stylu "gamechangerů".
Ve skutečnosti i když se stane něco, co divák nečeká, ve většině případů to nijak neovlivní samotné pokračování seriálu a výrazně to nezasáhne ani do děje. Takovou typickou dějovou linkou je příběh policisty, který se dostane na ostrov a infiltruje se mezi zaměstnance. Odhalí několik praktik, které se v zákulisí dějí, ale na samotný seriál to prakticky nemá vliv. Krátkodobě to buduje napětí, které ale oproti desítkám masových vražd během samotných her působí spíše nudně.
Nejpřitažlivěji pak působí samotná brutalita, které je na obrazovce opravdu mnoho. Ta ukazuje to nejhorší, co se v nás ukrývá, a i když může každý spekulovat, jestli by on sám byl schopen takových činů, je nezpochybnitelné, že takoví lidé mezi námi existují. Jenže to není vůbec nic nového, co bychom dosud nevěděli.
V závěru seriálu pak sice přichází jeden zvrat, který ale na celé věci už nic nezmění. Ten je ale následován zklamáním, kdy se vlastně konečně dozvíme, proč se to vše dělo. A ve skutečnosti nejde o nijak přelomové odhalení. Seriál opět jen povrchně nastiňuje, čeho všeho jsou lidé schopni.
Navzdory určité plytkosti Hra na oliheň není špatná. Ukazuje, co jsou lidé uvnitř zač, a že pro peníze jsou schopni udělat téměř cokoliv. To ale už víme a nemusíme kvůli tomu trávit u obrazovky téměř devět hodin. Pokud by místo seriálu vzniknul film, jak bylo původně v plánu, vlastně by se asi o nic nepřišlo.
Konec seriálu pak otevírá cestu druhé sérii, se kterou ale režisér dle svých slov vůbec nepočítal. Pokud vznikne, hrozí, že se lehce nadprůměrný seriál zařadí po bok těch legend, které se postupem času staly nudné a nekoukatelné. Pokud ne, fanouškům se otevřený konec moc líbit nebude.
Hra na oliheň není a priory špatné dílo. Umí s některými emocemi pracovat opravdu dobře. Dokáže skloubit jednotlivé sociální aspekty lidského života a bytí a postupně prorážet tajemno, ačkoliv by se příliš zaobírala jeho vysvětlováním. Nejde však o seriál, který by definoval 21. století a jehož sledování by bylo nutnou podmínkou. Kdo "oliheň" neviděl, ve skutečnosti o nic zásadního nepřichází.
