Trendy přicházejí a odcházejí. A bývá dobrým zvykem naskočit do rozjetého vlaku a pět chválu na to, co baví další miliony lidí po celém světě. Víceméně bez ohledu na to, jak moc je ona chvála oprávněná. Přesně to je příklad jihokorejského seriálu Hra na oliheň, který je ke zhlédnutí na Netflixu. Který je sice oprávněným, ale ve skutečnosti ne příliš přelomovým hitem.
Znáte ten pocit, kdy vás přímý či nepřímý tlak okolí donutí podílet se na něčem, o co byste normálně nejevili zájem. Leckdy to stojí za to, a věřím, že i když nejste fanoušci sci-fi, novou Dunu si rozhodně užije téměř každý. Podobná mánie ale vypukla před několika týdny i na Netflixu, a to díky seriálu Hra na oliheň.
Nutno dodat, že sám o sobě ve skutečnosti není špatný. Jistojistě jste už za poslední týdny četli nějakou recenzi či seriál sami viděli, popisovat proto děj prakticky nemá smysl. A to i vzhledem k tomu, že příběh ve skutečnosti přílišnou originalitou neoplývá.
Princip, kdy se do arény zavře skupina lidí bojujících o přežití, je starý desítky let. V popkultuře najdeme takových snímků i literárních děl mnoho. Namátkou můžeme jmenovat například Battle Royal či Hunger Games. Nová není ani myšlenka utrpení na obrazovce, ostatně například série Saw je toho zářným příkladem.
To co pak Hra na oliheň dělá dobře je, že uchopila tyto dva motivy, které zasadila do poměrně líbivého prostředí, na které cíleně naroubovala více či méně sympatické herce. Výsledkem je seriál, který je poněkud rozporuplný. Ve skutečnosti není nijak převratný a místy působí až nudně a povrchně.
U řady recenzí se velmi často chválí například vyobrazení ekonomicky slabého obyvatelstva v jinak bohaté a úspěšné zemi. Problém je, že takových snímků je celá řada, jen nejsou komerčně natolik úspěšné, aby se uchytily i v zahraničí. Asi podobně jako české filmy. Stejně tak je seriál mnohdy oceňován za dramatické zvraty. Kterých ale paradoxně moc nenajdeme. A co si budeme nalhávat, ekonomicky slabou část občanů má každá země.
Prakticky od první chvíle je jasné, kdo celé "klání" vyhraje. Na dramatičnosti sice dodávají jednotlivé momenty, kdy se vítěz dostane do cíle, aniž by musel vlastnoručně někoho zabít, a i přes brutalitu odchází s relativně čistým štítem, dějové zvraty ale nejsou natolik silné, aby se dalo hovořit o nějakém stylu "gamechangerů".
Ve skutečnosti i když se stane něco, co divák nečeká, ve většině případů to nijak neovlivní samotné pokračování seriálu a výrazně to nezasáhne ani do děje. Takovou typickou dějovou linkou je příběh policisty, který se dostane na ostrov a infiltruje se mezi zaměstnance. Odhalí několik praktik, které se v zákulisí dějí, ale na samotný seriál to prakticky nemá vliv. Krátkodobě to buduje napětí, které ale oproti desítkám masových vražd během samotných her působí spíše nudně.
Nejpřitažlivěji pak působí samotná brutalita, které je na obrazovce opravdu mnoho. Ta ukazuje to nejhorší, co se v nás ukrývá, a i když může každý spekulovat, jestli by on sám byl schopen takových činů, je nezpochybnitelné, že takoví lidé mezi námi existují. Jenže to není vůbec nic nového, co bychom dosud nevěděli.
V závěru seriálu pak sice přichází jeden zvrat, který ale na celé věci už nic nezmění. Ten je ale následován zklamáním, kdy se vlastně konečně dozvíme, proč se to vše dělo. A ve skutečnosti nejde o nijak přelomové odhalení. Seriál opět jen povrchně nastiňuje, čeho všeho jsou lidé schopni.
Navzdory určité plytkosti Hra na oliheň není špatná. Ukazuje, co jsou lidé uvnitř zač, a že pro peníze jsou schopni udělat téměř cokoliv. To ale už víme a nemusíme kvůli tomu trávit u obrazovky téměř devět hodin. Pokud by místo seriálu vzniknul film, jak bylo původně v plánu, vlastně by se asi o nic nepřišlo.
Konec seriálu pak otevírá cestu druhé sérii, se kterou ale režisér dle svých slov vůbec nepočítal. Pokud vznikne, hrozí, že se lehce nadprůměrný seriál zařadí po bok těch legend, které se postupem času staly nudné a nekoukatelné. Pokud ne, fanouškům se otevřený konec moc líbit nebude.
Hra na oliheň není a priory špatné dílo. Umí s některými emocemi pracovat opravdu dobře. Dokáže skloubit jednotlivé sociální aspekty lidského života a bytí a postupně prorážet tajemno, ačkoliv by se příliš zaobírala jeho vysvětlováním. Nejde však o seriál, který by definoval 21. století a jehož sledování by bylo nutnou podmínkou. Kdo "oliheň" neviděl, ve skutečnosti o nic zásadního nepřichází.
Záhadné rychlé radiové záblesky (FRB), krátké záblesky rádiových vln trvající jen několik milisekund, fascinují astronomy od svého objevu v roce 2007. Tyto extrémně energetické impulzy uvolní během okamžiku stejné množství energie, jaké Slunce vyprodukuje za celý den. Navzdory jejich četnosti však vědci stále hledají odpovědi na otázky, co tyto záblesky způsobuje, jak vznikají a odkud přicházejí, píše CNN.
Hokejisté Sparty Praha potvrdili svou dominanci v letošním ročníku Tipsport extraligy, když v 41. kole porazili Kladno 5:2. Na vítězství se nejvíce podíleli Michal Řepík a Michael Špaček, kteří shodně vstřelili dva góly.
Madonna využila významného dne – 20. ledna 2017, kdy byl Donald Trump slavnostně jmenován prezidentem USA – k tomu, aby uctila památku Martina Luthera Kinga mladšího.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vsadil na strategii diplomatického lichocení ve snaze získat podporu Donalda Trumpa, který byl znovu zvolen prezidentem Spojených států. Tato taktika, jež není v mezinárodních vztazích neobvyklá, má pro Ukrajinu zásadní význam, neboť země čelí dlouhodobé válce s Ruskem a její schopnost získat americkou podporu zůstává klíčová.
Marek Eben, známý moderátor, herec a hudebník, se rozhodl k nečekanému kroku, když oznámil svůj odchod z herecké scény. Po šestadvaceti letech se rozhodl odejít do „hereckého důchodu“ a vzdal se své role Jeníka v inscenaci Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí, která měla premiéru ve Studiu Ypsilon v červnu 1996.
Slavní lidé se často rádi vyjadřují k politice, což v uplynulých dnech udělala Emma Smetana. Dotkla se i osoby bývalého českého premiéra Andreje Babiše. Tomu to neuniklo a rozhodl se neméně ostře reagovat.
Český tenis zasáhla o uplynulém víkendu smutná zpráva, když ve věku pouhých 54 let zemřel Jiří Fencl. Úspěšný trenér vedl například Lucii Hradeckou, Markétu Vondroušovou nebo Ivetu Benešovou. Účast přinejmenším některé ze zmíněných tenistek se dá očekávat na posledním rozloučení, které proběhne na začátku příštího týdne.
Princ Harry loni v listopadu amerického prezidenta nevolil, ale tušil, co může nastat, pokud zvítězí Donald Trump. To se také stalo, republikánský politik se minulý týden vrátil do Bílého domu. A na Trumpa už lidé apelují, aby opět otevřel kauzu Harryho žádosti o víza.
Ukrajina čelí ostré kritice kvůli nedostatečné ochraně svých jaderných elektráren, které jsou klíčovým pilířem energetické infrastruktury země. Poté, co ruské nálety těžce poškodily většinu uhelných elektráren a největší ukrajinská jaderná elektrárna v Záporoží zůstává pod ruskou kontrolou, se země spoléhá na tři zbývající jaderná zařízení – Chmelnyckou, Rovenskou a Jižnoukrajinskou elektrárnu. Ty nyní pokrývají přibližně 60 % celkové výroby elektřiny. Zákonodárci a odborníci však upozorňují, že státní společnost Energoatom včas nepodnikla dostatečné kroky k jejich ochraně před možnými útoky, píše Politico.
Mahulena Bočanová je úspěšnou herečkou, ale profesní kariéru má možná tak trochu na vedlejší koleji od chvíle, co se stala maminkou. Narodilo se jí totiž dítě, které není tak úplně obyčejné. Sama měla krásné dětství.
Lékaři u Markéty Konvičkové před několika lety odhalili nádor, který jí od té doby zásadním způsobem ovlivňuje život. Fanoušci možná ani netušili, jak moc jí zasahuje do každodenní reality. Zpěvačka se ale rozhodla jít s pravdou ven.
Ukrajinský zpravodajský portál Strana.ua zveřejnil 26. ledna údajný plán administrativy Donalda Trumpa na ukončení války na Ukrajině během 100 dní. Tento dokument, jehož autenticitu nelze podle webu Meduza ověřit, popisuje časový harmonogram a podmínky potenciální mírové dohody. Současně turecký novinář Abdulkadir Selvi v deníku Hurriyet informoval, že jednání mezi Ukrajinou a Ruskem by mohla začít v dubnu nebo květnu s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem jako možným mediátorem.