Co po sobě zanechá končící vláda: Bude bydlení luxusem pro skupinu nejbohatších?

Nedávno jsem kdesi v hlavním městě vyslechl nechtěně rozhovor dvou lidí. „Ty v**e, já fakt nevim, co budu dělat. Chci si koupit nějakej byt, ale ty ceny… Asi pudu do nájmu,“ uvažoval jeden hlas dost nahlas. „No jo, jenže to budeš lejt prachy někomu cizímu a nebudeš z toho nic mít. A i tak to dost stojí,“ kontroval druhý hlas, nutno říct že ještě hlasitěji. Bydlení se v Česku, bohužel, stává znovu luxusním zbožím. A nejeden mediální titulek už před tím varuje. A hned na začátku je nutno říct, že je to špatně a jde to za celou končící politickou garniturou.

Jistě, u moci jsou od roku 2013 levicově-populistické koalice, které se, nadneseně řečeno, chlubí tím, tak zemi posouvají oproti minulosti doslova „mílovými“ kroky vpřed. A navzdory výsledkům voleb se zdá, že jim to veřejnost dost „baštila“. Například z nedávného průzkumu agentury Media pro Český rozhlas totiž vyplývá, že za největší úspěch současné končící vlády považuje polovina Čechů (vzorek 1025 respondentů starších osmnácti let) zlepšení životních podmínek důchodců. Kabinet premiéra Andreje Babiše za to chválí hlavně lidé nad 60 let a voliči ANO. Za neúspěch pak lidé považují boj s pandemií koronaviru, ale i, světě div se, bydlení. Vyčítá se to, že jeho dostupnost se značně zkomplikovala.

A i když jsou dlouhodobě známy hlavní příčiny letících cen nejen bytových pronájmů, ale hlavně nových domů a pozemků, o to víc je zarážející, že se v politických diskusích téma bydlení ve velkém moc nepřetřásalo. Z kampaní stran jako by čišel až na výjimky spíše nezájem o mladé lidi, byť se většina z nich snaží nějakou tou větou o zájmu vyvolat opačný dojem. A to i přesto, jak v polovině září letošního roku zjistili kolegové ze zpravodajského serveru Aktuálně.cz v anketě mezi mladými nástupci stávajících politických stran a uskupení, že bydlení je opravdu vážným problémem. Server doslova uvedl: „Nejvíce u mladých rezonuje dostupné bydlení, vzdělávání, duševní zdraví, spravedlivé tresty za domácí a sexualizované násilí, manželství pro všechny, ochrana klimatu a digitalizace.“

Co na to říct? Diskuse o skutečných nápravách zdražování bydlení v tuzemsku, které nyní ovlivňují hlavně rostoucí ceny pozemků, stavebních prací a materiálů, ale i dlouhodobě neřešené vysoké daňové zatížení nebo zbytečně přísné technické předpisy byla dosud vskutku minimální. Pravdou sice je, že končící česká vláda se může pochlubit novou koncepcí bydlení na další roky, ale... Po jejím přečtení budete mít spíše dojem, že jde o hezky zabalená slova, která navíc, jak se nyní ukazuje, jsou realitě vzdálená. Úředníci počítají s tím, že stát bude více podporovat družstevní a nájemní bydlení, vylepší institucionální a právní rámec sociálního bydlení a zlepší jeho financování.

Čísla jsou ovšem proti těmto plánům. Vezměme třeba jen to, že se dle dostupných informací ceny bydlení v Česku zvýšily od roku 2015 o neuvěřitelných 86 procent. A když si uvědomíte pár následujících faktů, zatočí se vám z neřešeného problému. Hlava: Developeři tvrdí, že opravdovým dnem v realitách je nákup bytu o výměře 30 metrů čtverečních (snad jedna postel a televize?). V hlavním městě byla průměrná cena metru čtverečního za nový byt v září tohoto roku 76 500 korun (jistě na Praze 1 to může být i přes sto padesát tisíc korun, ale nechme ten průměr). Medián průměrné mzdy činil ke stejnému datu 32 408 korun. Na „vytoužený“ byt by tak dle posledních čísel musel člověk šetřit téměř 71 celých průměrných mediánových platů. Bez dalších výdajů, jídla, pití a tak. To je téměř šest let „totálního“ šetření. Otázka, řečeno slovy „klasika“, tedy je: „Kdo z vás (na) to má, přátelé?“

Pravdou sice je, že bydlení nezdražuje jen v Česku. Čísla evropského statistického úřadu Eurostat z července 2021 dokládají, že meziročně v eurozóně (sdružení členských zemí Evropské unie, platících eurem) vzrostly ceny nemovitostí o 5,8 procenta a v celé Evropské unii o 6,1 procenta. Nelze se pak divit evropským statistikám stejné instituce o tom, kolik mladých lidí zůstává kvůli cenám nemovitostí a nájmů raději u rodičů. Výsledkem tak sice je „prozatímní“ řešení problému drahého bydlení v podobě tzv. „mama hotelu“. Jenže nejen tuzemští sociologové, zjednodušeně řečeno, varují před tím, že další neřešení i tohoto faktu, zadělává na další, mnohem hlubší a vážnější problémy a komplikace. Jsem proto zvědavý na to, jak pak budou politici řešit nejen to navyšování důchodů.