Mnohé země hlásí OSN méně emisí skleníkových plynů, než ve skutečnosti produkují

"Plán záchrany světa před nejhoršími důsledky klimatických změn je postavený na datech. Ale data, na která svět spoléhá, nejsou přesná," shrnuje svá zjištění americký list. Reportéři dospěli k závěru, že součet emisí, k nimž se světové vlády nehlásí, dosahuje ročně minimálně 8,5 miliardy tun a může činit až 13,3 miliardy tun. I na spodní hranici jde o objem vyšší než je roční produkce Spojených států, na horní hranici se pak odhad blíží emisím Číny.

Jako obzvláště zarážející příklad problémů s evidencí emisí uvádí WP Malajsii, jejíž loňská zpráva Rámcové konvenci OSN o změnách klimatu (UNFCCC) prý působí jako "hlášení z paralelního vesmíru". Naznačuje totiž, že stromy v Malajsii pohlcují oxid uhličitý čtyřikrát rychleji než podobné porosty v sousední Indonésii. Tento předpoklad zemi umožnil na papíře vymazat většinu emisí vyprodukovaných v roce 2016, píše WP.

"Ve výsledku se z toho všeho stávají tak trochu pohádky," míní Philippe Ciais, který společně s kolegy ve francouzské Laboratoři klimatických a environmentálních věd mapuje emise skleníkových plynů za pomoci satelitních systémů. "Mezi světem hlášení a světem skutečných emisí začínáme mít výrazné nesrovnalosti," pokračoval.

The Washington Post při snaze tyto nesrovnalosti zachytit porovnával roční součet emisí založený na datech ze systému OSN s úhrny z "jiných vědeckých souborů dat" popisujících globální emise skleníkových plynů. Deník konstatuje, že monitorovat jejich produkci je velmi složitý úkol, ovšem dodává, že systém zavedený OSN dělá tuto snahu ještě obtížnější.

Současná pravidla podle nedělního článku například nevyžadují žádná atmosférická nebo satelitní měření, která bývají označována jako přístup "shora dolů". Místo toho se používá metoda "od země nahoru", neboli sčítání emisí různých lidských aktivit za pomoci "emisních faktorů", při kterém mohou snadno nastat chyby. Zásadní problém vidí WP také v systému odečítání emisí, které údajně absorbovaly lesy a další porosty. Podle analýzy deníku lze asi 60 procent celkového rozdílu mezi skutečnými a přiznanými emisemi přičíst právě způsobu, jakým země pracují s vlivem nezastavěné půdy.

Již zmíněná Malajsie například podle WP v roce 2016 vyprodukovala 422 milionů tun skleníkových plynů, což by ji řadilo mezi 25 největších znečišťovatelů toho roku. "Jelikož ale Malajsie tvrdí, že její stromy pohlcují obrovská množství CO2, její emise nahlášené Organizaci spojených národů jsou jen 81 milionů tun," píše list.

S informacemi přišel v době klimatické konference COP26, na níž delegace z celého světa jednají o cestě k takovému omezení škodlivých emisí, které by ještě umožnilo pomýšlet na udržení globálního oteplování okolo hranice 1,5 stupně Celsia nad úrovní z předindustriálních časů. "Neznáme-li stav emisí dnes, nemůžeme vědět, zda emise snižujeme významným a smysluplným způsobem," komentoval situaci profesor ze Stanfordovy univerzity Rob Jackson, který vede iniciativu s názvem Global Carbon Project mapující globální uhlíkové emise.

Agentura UNFCCC v reakci na otázky ohledně evidence emisí připisovala pozorovanou mezeru mezi oficiálními údaji a realitou "aplikaci různých formátů hlášení" a nejednotě v "rozsahu a včasnosti hlášení". Mluvčí Alexander Saier ukazoval na rezervy na straně rozvojových zemí a uznal, že "je třeba udělat víc".