Potomci teroru diktátora Stalina podali u ruského nejvyššího soudu kolektivní žalobu

Připomněla, že tři z dětí "gulagu", jak se říkalo stalinským koncentračním táborům, se již dříve kvůli tomu obrátily na ústavní soud a předloni uspěly. Nález ústavních soudců však dosud zůstává jen na papíře.

Žalobci - 16 žen a sedm mužů ve vysokém věku - se domáhají splnění zákona z roku 1991 o rehabilitaci obětí politických represí a nálezu ústavního soudu, které jim zaručují právo na návrat domů.

"Je to první kolektivní žaloba kvůli nesplnění rozhodnutí ústavního soudu v dějinách Ruska," napsala BBC na svém ruskojazyčném webu.

Podle zmiňovaného zákona jsou úřady povinny odškodnit někdejší vyhnance a vězně gulagu, jakož i děti, které se jim ve vyhnanství či v koncentračních táborech narodily. Většina obětí mezitím zemřela, a tak se zákon po 30 letech týká jen "dětí gulagu", které mají právo vrátit se do místa, kde dříve žili jejich rodiče, a dostat od státu sociální bydlení místo bytů, o které přišly vinou represí.

"Ale uskutečnit toto právo je téměř nemožné," poznamenala BBC s tím, že to platí především o Moskvě. A tak potomci obětí represí "v podstatě zůstávají ve vyhnanství již více než 70 let".

Ústavní soud předloni žádal zákonodárce, aby okamžitě napravili situaci. Úřady uvedly, že nález se týká maximálně 1500 seniorů, kteří se nemohou vrátit domů, přestože na to mají právo. Každoročně se tento počet zmenšuje. Někteří se soudí s moskevskými úřady i jinými regiony již dlouho, ale rozhodnutí ústavního soudu se neplní. Kolektivní žaloba k nejvyššímu soudu se tak podle ochránců lidských práv jeví jediným dostupným právním způsobem, jak vymoci od poslanců, aby nález ústavního soudu splnili.

Hlavním žalobcem v případu je Alisa Mejssnerová, jejíž matka spolu s rodiči žila v centru Moskvy. V roce 1941 ale obyvatele německé národnosti z hlavního města vysídlili. Mejssnerová, které je nyní 70 let, se narodila ve vyhnanství a dosud žije v rozpadající se osadě u opuštěného dolu v Kirovské oblasti na severovýchodě evropské části Ruska. Právě Mejssnerová se dvěma svými vrstevníky přivedla spor až k ústavnímu soudu. Ani toto soudní vítězství ale nezměnilo postoj úřadů.

Nyní se k trojici žalobců připojily další dvě desítky potomků obětí represí. Nejstaršímu je 89 let, nejmladšímu 64. Jeden ze žalobců, kterému bylo 74 let, zemřel krátce před podáním žaloby. Všichni žalobci mají postavení rehabilitovaných obětí politických represí a doufají, že se vrátí tam, odkud se jejich rodiče museli vystěhovat. Žaloba dětí gulagu není podle BBC jen historickým dokumentem, ale i svědectvím o někdejším zacházení s "nepřáteli lidu". A důkazem, že zkonfiskované byty často připadly právě pronásledovatelům - například v Moskvě od poloviny srpna do října 1937 bylo 6053 ze 6887 zkonfiskovaných příbytků předáno ministerstvu vnitra.

Zájmy žalobců u soudu hájí advokát Grigorij Vajlan z nevládní organizace Memorial, proslulé odhalováním zločinů komunismu, kterou ruské úřady nedávno označily hanlivou nálepkou "zahraničního agenta".

Kámen úrazu tkví v tom, že právě Státní duma před lety předala oblastním úřadům pravomoc stanovovat podmínky, za kterých se bývalí političtí vězni smějí vrátit domů. V době, kdy většina "dětí gulagu" mohla dosáhnout rehabilitace rodičů, získat postavení obětí represí a shromáždit dokumenty o původním bydlišti, byla možnost vrátit se domů už prakticky zablokována. Nejhorší překážky stanovila Moskva: jenom dostat se do společné fronty všech žadatelů o sociální bydlení vyžaduje od obětí teroru, aby doložily, že v Moskvě žijí nejméně deset let, nemají vlastní bydlení a jsou nemajetné.

Ústavní soud svým předloňským nálezem požadoval, aby se tato regulace vrátila na federální úroveň, ale dosud se tak nestalo. A místní úřady se při odmítání žádostí odvolávají právě na skutečnost, že chybí regulace federálním zákonem. Loni vláda předložila parlamentu příslušnou předlohu, která po kritice nepostoupila do druhého čtení, a od té doby leží ve sněmovně bez povšimnutí. Stejně jako návrh skupiny zákonodárců vyplatit "dětem gulagu" federální odškodnění, aby si z něj mohli pořídit bydlení tam, kam mají právo se vrátit.

Podle žaloby nečinnost Státní dumy porušuje práva žalobců. Ale pokud náprava nepřijde v nejbližší době, tak už nikomu nepomůže, říká advokát žalující strany.