Bez detailních dopadových studií je přijetí klimatického balíku EU jen aktem víry

Evropská unie minulý týden přelomově vykročila k tomu, aby se stala globální laboratoří opravdu hluboké a plošné dekarbonizace. Představila totiž masivní soubor návrhů nových opatření, jejichž klíčovým smyslem je učinit evropskou ekonomiku klimaticky mnohem šetrnější. Opatření obsažená v klimatickém balíku ovšem současně mají značný potenciál zásadně proměnit život každého ze stovek milionů obyvatel EU.

Je tedy s podivem, že svoji zelenou revoluci zahajuje EU právě v polovině července, v době prázdnin a dovolených. I tak klimatický balík vyvolává bouřlivou debatu, která by nebýt prázdnin byla ještě bouřlivější. Nicméně k diskusím ještě čas bude. Klimatický balík musí být totiž schválený 27 členskými státy EU a Evropským parlamentem. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans ovšem jasně naznačil, že o cíli už se nediskutuje. Teď už se má mluvit jen o dílčích změnách a úpravách na cestě k jeho dosažení. 

Když jde o revoluci, jdou nějaké propočty stranou, pochopitelně. Nicméně, chce-li Evropská komise zachovat zdání, že o revoluci nejde, že se jedná o promyšlený, systematický krok, měla už teď předložit dopadovou studii klimatického balíku – studii hodnotící socio-ekonomický dopad na každou ze členských zemí. Bez dopadové studie je rozhodování v tak komplexní věci vskutku jen záležitostí víry či ideologického přesvědčení. Takže pokud a dokud tyto dopadové studie Evropská komise nepředloží, je výraz “revoluce” přiléhavý. Vždyť revoluce předpokládá nejen transformativní změnu, již chce přinést, ale také určité zaslepení revolucionářů, které může, ale také nemusí být projevem bohulibého smýšlení. 

Každé odvětví unijní ekonomiky mají opatření z klimatického balíku přimět k výraznému uspíšení odklonu od fosilních paliv. Stěžejním cílem – o němž se tedy už nediskutuje – je snížení příslušných emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990, a to nejpozději v roce 2030. Unii by se splněním tohoto cíle otevřela cesta ke klimatické neutralitě v roce 2050. To znamená, že nejpozději za necelých třicet let by EU emitovala stejný objem skleníkových plynů, jaký by byla s to také absorbovat. Aby se tak mohlo stát, je třeba opravdu zásadně snížit hlavně emise oxidu uhličitého.

Právě proto jsou tu opatření klimatického balíku. Jedním z nich je rozšíření systému emisních povolenek také na lodní přepravu či na budovy. Dalším pak eliminace automobilů na konvenční pohon, tedy na pohon benzínový či dieselový. Evropská komise také koketuje s myšlenkou zavedení uhlíkových cel na dovážený cement, hliník či ocel. Na spadnutí je také daň z leteckých paliv.

Klimatický balík je zdaleka nejambicióznějším krokem, který kdy byl v historii lidstva podniknut za účelem ochrany klimatu. Už od roku 2035 by se v EU měla vyrábět čistě jen auta s nulovými emisemi, tedy například elektromobily. Letecké společnosti zase budou nakonec muset zaplatit každou tunu oxidu uhličitého, který emitují. A tak dále, a tak podobně.

Tak daleko jako EU ve snaze učinit ekonomiku klimaticky šetrnější nezachází žádné další hospodářství světa. EU má v plnění zelených cílů výrazně předběhnout jak Spojené státy, tak Čínu a všechny další ekonomické celky. Obyvatelé EU se tedy vskutku stanou součástí nebývalého společenského experimentu, který pro ně bude znamenat hlavně jedno: zdražování. Klimaticky šetrnější technologie a postupy jsou dražší, jinak by se již dávno využívaly přirozeně. Politici - včetně revolucionářů Timmermansova střihu - přitom sami žádné peníze fakticky nevydělávají. Disponují penězi firem a občanů, odevzdanými ve formě daní. Firmy a občané EU se přitom nyní budou potýkat se zdražujícími automobily, letenkami, bydlením, energiemi, ale i zbožím z dovozu. To vše a mnohé další v důsledku souboru klimatických opatření notně prodraží.

Soubor opatření se tak bude financovat z vyšších daní firem (i emisní povolenka je vlastně daň – daň z vypuštěné tuny oxidu uhličitého či jejího ekvivalentu) a občanů EU, dále na dluh – což jsou jen budoucí daně firem a občanů EU – a částečně také ze cla, tedy z daně na dovážené zboží. Na zavedené clo ale doplatí také občan EU. Pokud totiž EU uvalí daň například na levnější dováženou tureckou ocel, neboť její výroba dostatečně nesplňuje podmínky klimatické šetrnosti, daná turecká ocel o ono clo zdraží. O clo tedy zdraží také třeba automobil nebo stavba, při jejichž produkci se daná ocel využívá. To zase někdo zaplatí. Občan EU. Vždyť levnější ocel se nyní dováží právě proto, že je levnější. Její zdražení nutně zdraží i finální produkt. 

Mezi lety 1990 a 2019 snížila EU emise o 24 procent, zejména díky zavedení systému emisních povolenek, které se zatím uplatňují v případě velkých podniků či elektráren. Snížení emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990 se tak nemusí zdát až tak nerealistickým cílem. Jenže každý další procentní bod redukce emisí si vyžádá postupně větší a větší oběti ze strany každičkého občana EU. Celé unijní ekonomice tak hrozí, že se osudově střelí do nohy. A že zdražování ji ochromí natolik, že ztratí citelně ze své konkurenceschopnosti ve světě. 

Evropská ekonomika ve světovém měřítku přitom dlouhodobě upadá, citelně ztrácí na konkurenceschopnosti už nyní. Ekonomické chřadnutí Evropy má i často rezervovaný The Economist za “spektakulární”. Prvně v historii je podle červnového vydání týdeníku nyní 60 procent firem se světově nejvyšší tržní hodnotou z USA. Evropa jich má poprvé v novodobé historii jen méně než dvacet procent. Hodnota firmy přitom z velké části reprezentuje inovativní potenciál. Vždyť se odvíjí od hodnoty jejích akcií. A jejich hodnota zase do značné míry vypovídá o tom, jak investoři věří v budoucí úspěšnost a ziskovost příslušné firmy. 

Proč investoři méně a méně věří v budoucnost evropských firem? Především proto, že unijní ekonomika je předlužená a přeregulovaná, takže firmy ztrácí schopnost inovace a ve světě jim ujíždí vlak. I když má EU světově nejsmělejší plány stran ozdravění klimatu, postrádá svoji Teslu a v nástupu elektromobility dlouho dýchala na záda Číňanům. 

Klimatický balík EU její předluženost a přeregulovanost jen umocní, byť s bohulibým cílem. EU může v důsledku představených opatření přijít o další podstatnou část své konkurenceschopnosti ve světě. Navíc, i když se takto fatálně ekonomicky střelí do nohy, není nikde zaručeno, že tím světu jakkoli pomůže z hlediska environmentálního. Pokud totiž ekonomiky typu USA, Číny či Indie nebudou postupovat tak ambiciózně jako EU v dosahování zelených cílů, EU sama nemá šanci celoplanetární klima příliš ovlivnit. Vždyť z globálního hlediska je Evropa geograficky jen nevelkým západním výběžkem Eurasie.